Xena Fan Fiction CZ

molir@yahoo.com


Pro oči

Pro uši

Pro stažení


Hledá se pomoc

   
Smír

napsal George Lonef
námět a korektury Viktoria Rojanová

    Upozornění: Postavy ze seriálu Xena jsou majetkem MCA Universal/Renaissance Pictures.
    Varování: Tato povídka není určena dětským čtenářům; obsahuje prvky násilí a lesbické erotiky.



 
    Slunce už skoro zapadlo a jeho poslední paprsky barvily kopce na vzdáleném konci údolí temně rudou barvou. Nad ztichlým lesem, připravujícím se na nadcházející noc, se rozprostíral průsvitný mlžný opar.
    Xena právě dokončila hřebelcování Arga a chystala se usednout k ohni, který její družka Gabriella přiživovala malými kousky polámaných větví.
    “Kde je můj šakram?!” vykřikla náhle Xena.
    “Neodložilas ho u Argo?”
    “Ne, leda že by spadl na zem, ale to se mi ještě nikdy nestalo.” Vrátila se ke svému koni a několikrát ho obešla. “Není tu!”
    “Vážně?” Gabriella vstala a prošla křížem krážem nejbližší okolí a prohledala i kůže sloužící oběma ženám jako lůžko. “Asi jsi ho ztratila cestou,” řekla.
    “To je ale moc špatné. Vydám se hned zpátky, musím ho najít.”
    “Xeno, to nemá smysl, za chvilku bude tma, a i když vyjde Měsíc, můžeš šakram lehko přehlédnout. Myslím, že bychom měly počkat do rána a jít pak hledat obě. Víc očí víc vidí.”
    Princezna bojovnice zůstala stát a chvilku přemýšlela. “Dobře. Máš pravdu. Snad mou zbraň zatím nikdo nesebere.”
    “Jistěže ne. Kdo by chodil v noci lesem?” Gabriella se posadila na rozprostřenou kůži a snad jen pro jistotu ještě jednou přerovnala všechny na zemi odložené věci. Náhle vyskočila. “Xeno, mé svitky jsou pryč! Není tu ani jeden!!”
    Princezna bojovnice pokývala hlavou. “Někdo nás okradl, když jsme se koupaly v tůni. Nevěřím, že bys svitky ztratila zrovna v ten samý moment co já šakram.”
    “Správná úvaha,” ozval se z povzdálí povědomý hlas.
    Xena se bleskurychle otočila a tasila meč. “Callisto!!”
    Oslovená se přiloudala blíž se zbraní  v ruce. “Zdravím tě, Xeno, chybělas mi. Víš, že bez tebe dlouho nevydržím.” Obrátila se ke Gabrielle a přes rameno ucedila: “Bez tebe vydržím. A odlož tu hůl, je směšná.”
    “Kams dala můj šakram?!” zeptala se tmavovlasá žena zlostně.
    “Háááá... to bys chtěla vědět, co?!” Smyslně si olízla rudé rty.
    “A kde jsou mé svitky?”
    Druhá otázka zůstala nepovšimnuta.
    “Svůj šakram už nikdy nenajdeš. Ale co si bez něj počneš?” sklonila hlavu stranou a útrpně se rozesmála. “Už nebudeš tak slavná a neporazitelná… nikdo se tě bez šakramu nebude bát.”
    “Však ty mi řekneš, kde je!”
    “Ani náhodou.”
    “Uvidíme. – Gabriello, ustup stranou!”
    Xena udělala prudký výpad, ale soupeřka byla ve střehu a stačila útok odrazit.
    “To nebylo špatné, Xeno. Jsi dobrá – jako vždycky. Miluju tyhle souboje, tolik se bez nich nudím… Áááá!!” vykřikla a pokusila se o nenadálý protiútok.
    “Ayíyíyíyíyíyííí!!” Princezna bojovnice se odrazila od stromu, udělala přemet a náhle stála za svojí soupeřkou, jíž zcela nečekaně vykopla zbraň z ruky. Potom jí opřela špičku svého meče o hruď.
    “Mám tě!”
    “No… zdá se, žes pro tentokrát vyhrála.”
    “To si piš!! A teď s pravdou ven; kde je šakram a svitky??!”
    “Hmmm… kde asi…?”
    “Nenuť mě, abych tě rozřezala na kusy!”
    “To, že bys udělala?? Myslím, že ne, Xeno. Tohle není tvůj styl.”
    “Oč se vsadíš?!” Povalila Callisto na zem a oslovila svou přítelkyni:
    “Gabriello, přines provaz, rychle! A taky můj bič.” Koženým bičem upevnila ruce ležící zajatkyni ke stromu. Mečem přitesala dvě krátká dřeva a zatloukla je kamenem do země. K nim pak přivázala Callistiny kotníky.
    “Xeno, proč chceš, aby měla nohy tak daleko od sebe?”
    “Uvidíš. Teď přilož do ohně, vezmi její meč a dej ho špičkou nad plameny.”
    “Xeno! Nechceš doufám udělat to, co myslím?!”
    “A proč ne?? Musí nám říci, kam ukryla můj šakram. Po dobrém to jistě neudělá. Tak jí trochu pomůžeme.” Sehnula se k připoutané dívce a vyhrnula její koženou suknici až do pasu.
    “Xeno! Tohle ne! To nesmíš! Přece jí nestrčíš rozpálený meč do… do toho… do těla!”
    “Nemám na výběr, Gabriello, musím ji přinutit, aby nám řekla pravdu. A vůbec, jak to, že se jí zastáváš?! Vždyť zabila muže, kteréhos tolik milovala! A tebe skoro taky!”
    “Mělas radši říct: muže, kterého sis vzala.”
    “Jak to? Copak tys Perdika nemilovala??”
    “Snad ano, jistým způsobem… ale hlavně jsem byla zaujatá svatbou. Všechny se přece podvědomě toužíme vdát. Odmalička nám vtloukají do hlavy, že si jednou musíme najít manžela, mít s ním děti, chodit pracovat na pole a… vždyť to sama znáš. I já chtěla žít jako ostatní, rodiče mě to vsugerovali, a málem jsem obětovala nejkrásnější přátelství na světě a s ním i tebe… Nikdo mi nikdy neřekl, že mohu milovat ženu víc než kteréhokoli muže. Musela jsem na to přijít sama.”
    “To je sice hezké, ale ráda bych znala důvod, proč se Callisto zastáváš! Zavinila přece i smrt mého syna!”
    “Vím. Přesto se domnívám, že bys jí neměla tak krutým způsobem ubližovat.”
    “Máš nějaký konkrétnější důvod?”
    “No… ano. Je to… je to proti Ženevské konvenci.”
    Mávla rukou a došla si k ohni pro nažhavený meč. S ním si pak stoupla rozkročmo nad ležící zajatkyni. “Tak naposled: kde je šakram a svitky?!”
    “Hádej, Xeno, můžeš tisíckrát.”
    “Mluv!” přiblížila hrot meče k jejím stehnům.
    “To ti nedovolím!” vykřikla Gabriella a vložila ruku mezi žhavou zbraň a Callistin odkrytý klín.
    “Dej pryč tu ruku, Gabriello!”
    “Ne. Nejdřív odhoď ten meč. Potom si s ní promluvím já. A pokud mi neřekne, kam naše věci schovala, můžeš pokračovat.”
    “To je ztráta času! Bude se ti akorát vysmívat!”
    “Nevadí, Xeno. Jen mi dovol, abych to zkusila nejdříve po dobrém.”
    Hodila meč zpátky k ohni. “Jak myslíš. Ale povídám ti, že je to hloupost.”
    “Vy jste mi ale sehraná dvojka!” promluvila spoutaná se zvonivým smíchem. “Jak se zdá, Xeno, Gabby tě moc neposlouchá. Myslela jsem, že ji máš líp ochočenou.”
    “Zmlkni!”
    Gabriella usedla vedle zajatkyně a se zájmem si ji prohlížela. “Napadlo vás někdy někoho,” oslovila přítelkyni v množném čísle, “podívat se na tuhle lidskou bytost jinak než na nepřítele? Třeba jako na ženu?”
    Princezna bojovnice kroutila hlavou a obracela oči v sloup.
    “Podívej, jak je hezká. Je naprosto dokonalá. Vidíš ty stehna?”
    “Vidím, ale takhle ji k mluvení přinutíš jen sotva.”
    “Počkej. Ty pořád uvažuješ o násilí, ale co láska? Jen láska je ta správná cesta, nemyslíš?”
    “Gabriello! Callisto a láska… to nejde dohromady! Ona vůbec neví, co slovo láska znamená!”
    “Myslím, že to ví, kdysi milovala matku a sestru, které…”
    “Které jsem já zabila. Nemusíš mi to připomínat.”
    “Xeno, jí chybí láska! V tom spočívá její problém!”
    “Nesmysl! Ona je stroj na vraždění! Žádná láska se nekoná!”
    “Ale ano, uvidíš.” Gabriella se sklonila k obličeji spoutané dívky a pohlédla do jejích hnědých očí. “To zranění na tváři ti sluší.” Sehnula se ještě více a pomalu olízla Callistinu jizvu zdola nahoru. Pak ji začala hladit po ramenou, krku a vlasech. Vzala do zubů její ušní lalůček a jemně ho hryzala, při čemž dvěma prsty citlivě přejížděla Callistina ústa.
    Reakce ležící dívky byla spontánní; dýchala hlasitě, její hruď se rychleji zdvíhala a ona sama přivírala rozkošnicky oči.
    “Podívej, Xeno, je to docela hodná holka. A přede jako kočka.”
    “Jenom ztrácíme čas!”
    “Bane.” Několikrát se dotkla Callistiných úst svými rty. “Tohle na ni platí, už je vážně na měkko. A teď nám hezky poví, kam dala šakram a svitky, ano?” Citlivě ji líbala na krk, bradu a hruď.
    “Tak do – dobře. Scho – vala jsem je do – áááh – velkého zetlelého pařezu. Pár – pár set metrů zpát – ky po – úúúúh – po cestě,” vypravila ze sebe nebezpečná zajatkyně a hned nastavovala obličej k dalším něžnostem.
    “Počkej, počkej,” řekla Gabriella, “Xena se tam nejdřív zajede podívat. Teprve pak budu pokračovat.”
    
    Princezna bojovnice byla nazpět za několik minut. U pasu se jí pohupoval šakram a náruč měla plnou svitků. “Našla jsem to, nelhala.”
    “No prosím,” usmála se Gabriella a začala uvolňovat svázané dívce pouta. “Tak kdo měl pravdu?”
    “Ty. Jako vždycky,” zašklebila se Xena. “Rozvazovat bys ji ale neměla. Ráda bych šla namísto šermování spát.”
    Callisto však už měla ruce a jednu nohu volné. Poslední, čtvrtý provaz i s kolíkem vytrhla ze země. Bystře skočila pro svůj meč a přiložila jeho hrot Gabrielle ke krku. “Na, čuně – čuně – čuně!” prohlásila a olízla si poraněné zápěstí. “Rychle se pomodli, než tě rozpářu!”
    “Gabriello!!”
    “Neboj, Xeno, já to zvládnu.” Odstrčila napřaženou zbraň a přimkla se k útočnici celým tělem. Jednu ruku jí položila nebezpečně vysoko na stehna a druhou ovinula okolo krku. Pak jí vtiskla svá drobná ústa mezi rty a zašmátrala v nich jazykem.
    Něžným kontaktem odzbrojená válečnice upustila meč a nechala se poslušně odvést k ohni a posadit na suchý zetlelý kmen. Xenina družka si stoupla za ni a rychlým pohybem osvobodila její velká prsa ze zajetí koženého oděvu.
    “Hm…! Pojď se na ni kouknout, Xeno, má nádherná prsa, skoro jako ty.”
    “Gabriello měla bys toho nechat!”
    “To by byla škoda,” řekla smyslně a promnula velké růžové bradavky zkušenými prsty, aby je pak na okamžik zamáčkla.
    Callisto zvrátila hlavu nazad a vydala slabý vzdech.
    “Tohle se ti líbí, viď?” pokračovala v laskání. “Xeno, pojď sem, měla by ses s ní také spřátelit.”
    “Gabriello, to není dobrý nápad!”
    “Jen pojď.”
    “Nemůžu!”
    “Udělej to pro mě!”
    “To nejde!” Po vyčítavém a pobízivém pohledu své přítelkyně se princezna bojovnice k ohni přece jen přišourala.
    “No tak, Xeno, nenech se prosit! Nemůžete spolu nadosmrti bojovat! Musíte se smířit!”
    “Dobře, ale nepiš o tom, prosím tě, nic do těch tvých svitků, ano?” Pohlédla Callisto zblízka do tváře a do jejích touhou se lesknoucích očí. Hned na to svého úhlavního nepřítele uchopila oběma rukama za hrdlo. Ruce však nesevřela. “Ty děvko! Měla jsem tě zabít, dokud to šlo. Teď už to asi nikdy neudělám,” řekla tiše.
    “Ty, žes mě chtěla zabít? Pochybuju. Vždycky, kdyžs k tomu měla příležitost, neudělalas to. Takže se přiznej, Xeno, po čems vlastně toužila víc, vrazit mi meč do srdce, nebo si sáhnout na můj zadek?"
    "A po čems toužila ty?"
    "Po tobě!" Callisto ji vášnivě kousla do horního rtu, za což se jí tmavovlasá žena odměnila razantním stiskem jejích vyzývavých ňader.
    Gabriella sledovala tuto scénu se zřetelným uspokojením. Povytáhla obočí a usmála se: “Hm, a pak že to nejde!” Zaklekla na zem, sčísla si zlaté vlasy stranou, oddálila co nejvíce Callistina štíhlá stehna a ponořila ústa do jejího vlhkého rozevřeného klína.
    Šumění větru v korunách stromů jemně rozráželo večerní ticho. Okrově žlutý kotouč Měsíce nad obzorem stoupal vzhůru a jeho barva se rychle měnila v stříbřitě bílou. Chladné měsíční paprsky prosvětlovaly celý okolní kraj a dopadaly i na malou planinu uprostřed lesa a na trojici žen, která zde cestou lásky našla konečně usmíření.
 
 
Konec


(c) Copyright 2000 by George Lonef and/or Viktoria Rojan
 

   [ <<< zpět ]