Jsem Viki, ale přátelé mi neřeknou jinak než Xeno. To kvůli mé výšce, dlouhým černým vlasům a taky kvůli tomu, že jsem bolestně a beznadějně zamilovaná do Xeniny Gabriely, do oné andělské virtuální seriálové postavy. Sny o této přepůvabné dívce se mě zmocňují stále častěji, dokonce i přes den. Bratr mě pak nalézá v polovědomí, v jakémsi hypnotickém stavu, kdy mi v duši hnízdí agorafobie z nekonečně rozlehlých plání, v něž se proměňuje nevelká plocha mého pokoje. V takovéto chvíli neslyším, nevnímám, neb držím za uzdu Argo, či svírám v pravici meč a barevné vidiny z mých snů se téměř materializují, je možné se jich dotknout, uchopit je; hřeje mě svit slunce, cítím chladivý dotek vody, vůni květin...
  Několik slabých úderů do tváře mě vzpamatuje a já otvírám oči, abych pohlédla na nehostinnou skutečnost zbavenou iluzi o starém Řecku, zbavenou zlatovlasého Gabrielina přeludu, a vracím se do našeho století pomocí nevlídných slov svého bratra.

-------

  Je večer. Sedím na nudném literárním večírku a poslouchám přednášku zaníceného docenta o Franzi Kafkovi a Jakubu Demlovi. Dost dobře nesnáším odborně rozpatlané analýzy knih a teď zrovna přemýšlím, jakým zázrakem se podařilo tyhle dva autory spojit dohromady. Usrkávám bílé cinzano a slzím, abych nezívala.
  Naproti mě se vrtí fešná třicítka, vedoucí jedné provinční obrazové galerie. Má výstřih až na břicho a perfektní ohoz. Přemýšlím, zda je opravdu tak dobře emancipovaná, jak vypadá, a dospívám k názoru, že asi ne. Nejspíš bude pouhou slípkou maskovanou pavím peřím.
  Zkusím po ní hodit modrým vilným pohledem - marně; dáma neví, oč kráčí - je inertní jak helium. Až večer odloží svůj feministický make-up nanesený špachtlí na tvář zbude z ní zas obyčejná kuchyňská ficka.
  Literární vědec, celkem podobný popravenému Crassovi, konečně za všeobecného a trochu nesmělého potlesku opouští řečnické místo a celá společnost se začíná pomalu rozplývat. I já podám tu a tam ruku na rozloučenou, i já odcházím z vydýchané vily ven na čerstvý vzduch.

  Mířím na Lechovec ke stanici noční autobusové linky; v dálce odbíjí šetřilovský kostelní zvon půlnoc. Procházím upravenou parkovou zelení, která náhle zhoustne a přeměňuje se v nezvykle bujný porost. Ztrácím přehled o realitě.
  Kde jsem?? Sešla jsem snad z cesty??
  Rozhlížím se, ale v dohledu už nemám ani lucerny veřejného osvětlení. Nepustila jsem se snad v zamyšlení opačným směrem? A kde se tu vzaly vysoké stromy? Bočský les je přece několik kilometrů vzdálený!
  Ucítím kouř - někdo pálí trávu. Teď, o půlnoci?, kroutím nad tím hlavou.
  Vyhýbám se skoro vyhaslému ohništi. Klopýtám přes nějakou hromadu a padám na kolena. Okolo krku se mi ovíjejí dvě útlé paže. "Xeno, jsi to ty?"
  "A-ano," zachraptím a snažím se odvracet obličej.
  Vezme mou tvář do dlaní a podívá se mi do očí. Chabá měsíční záře neznámou osvítí a já ji k sobě přivinu. "Gabrielo!"
  "Xeno! I když jsi pryč už týden, věděla jsem, žes neodešla nadobro a že se ke mě vrátíš!"
  "Ano, Gabrielo, ale musím ti nejdřív vysvětlit --"
  "Ššššš, Xeno! Teď nic neříkej… prosím!"
  Začíná si rozplétat šňůrku na prsou, v chvatu odhazuje oděv a i já ze sebe strhávám šaty. Vzápětí se na mě přitiskne plochou dívčí hrudí.
  Pokládám jí ruce na pas a cítím napětí jejích břišních svalů. Je porcelánově křehká a při tom tak pevná...
  Zlatovlasý bard Gabriela mě se zakloněnou hlavou vášnivě líbá a jazykem rejdí v mých ústech.
  Když spustím ruku níž, abych se dotkla oblých a vypracovaných stehen, dá nohy rychle od sebe a já získávám šanci dostat se k jejímu vzrušenému středu.
  Opatrně do ní vnikám dvěma prsty, palcem při tom masíruji nejcitlivější místečko jejího klína.
  I ona je už ve mě a společně se blížíme k extázi. Náhle se ode mne oddělí, převrací se a zakleká nad můj obličej, aby se mi celá otevřená a vzrušená nabídla. Vysoko mezi svými stehny cítím šimrání jejích vlasů, doteky, horký dech, a Gabrielin kmitající jazyk rychle nachází hledaný cíl.
  Zarývám jí prsty do hýždí, přitahuji si je blíže a spojuji rty s jejím žhavým lůnem. Pak se obě vznášíme a odlétáme do ráje.

-------

  Brzy ráno se opatrně vymaňuji z Gabrieliny něžné náruče a aniž bych věděla proč, oblékám se a odcházím z tohoto láskou posvěceného místa.
  Během pětiminutové procházky ranní rosou les náhle zmizí a já se nečekaně objevuji na Lechovci a odtamtud celá rozespalá odjíždím linkovým autobusem domů.
  Je čtvrt na pět, když k sobě tisknu polštář namísto andělské Gabriely a když znovu usínám.

  Vězím až po ramena v odporně smrdutém bahně a zapadám stále hlouběji. Metr ode mne sedí na bobku Callisto; z očí jí šlehají blesky a ďábelsky se umívá.
  Napřahuju k ní ruku. "Pomoz mi ven!"
  "Ani náhodou, drahá," zašklebí se. "Takys mě nechala utopit, takže si to pěkně vychutnej!"
  "Já ale nejsem Xena!"
  "Že ne?! Vypadáš jako ona, mluvíš jako ona, tak kdo tedy jsi? Sestra svatého řádu snad - hm?!"
  Už mám bahno i v ústech, ale ona nehne ani brvou. Sedí proti mě s koleny od sebe a já si všímám, že je pod koženou sukní docela nahá.
  "Jen si mě dobře prohlídni, Xeno," povídá a roztahuje okázale nohy. "Ať víš, co tě v Tartaru čeká, tam si spolu budeme hrát až do skonání věků."
  "Pomoz mi, Callisto!!"
  Obrací oči v sloup a vypadá, že přemýšlí. "Mmmmmm… no dobře, ale nejdřív se pěkně pobavíme." Chytne mé ruce a trošku mě povytáhne z bahna. Pak přistrčí rozevřený klín k mému obličeji. "Lízej mě, ty čubko!"
  "Ne!! To se radši utopím!"
  "No, jak chceš…"
  Je u mě tak blízko, že cítím vůni jejího vzrušení. Vím, že ji nemohu milovat jako Gabrielu, ale třeba se s ní mohu pářit a nebude v tom ani kapka lásky, pouze jiný druh boje; touha ponížit jedna druhou, pohltit, zneužít.
  Chytnu ji zabahněnýma rukama za stehna a přejedu jazykem odzdola nahoru její mokrý, zpropadeně smyslný rozkrok. Potom ji s očima přivřenýma mechanicky lížu jako stroj a odírám si jazyk o její husté chloupky.
  Callisto cení zuby, vzpíná se, vrčí a vydává hrdelní zvuk, který je tak temný, že snad vychází až z jejího břicha. Svaly na celém těle se jí napínají a ona jedním trhnutím obnažuje svá kulatá ňadra, aby je promnula rukou a aby si nacpala bradavku pravého z nich do úst. Nakonec se opírá rukama za tělem a zaklání hlavu, až se její světlé vlasy dotýkají země. Při tom tlačí klín proti mé tváři, prudce hýbe pánví a dělá si to o má upatlaná ústa, bradu i nos.
  Její pružné tělo se náhle prohýbá jak luk a dopadá s žuchnutím na záda. Je celá zadýchaná a plazí se po břiše ke mě. Udeří mě do tváře a slízne z ní vlhkost, kterou tam sama zanechala. "No??! Nebylo tohle lepší než tvé cukrování se zrzavou děvkou Gabrielou?!"
  "Udělala jsem, cos chtěla, teď mi pomoz ven!" říkám důrazně.
  To ale nemá warrior queen v úmyslu. Vstane a zničehonic mi dupne na prsty, kterými se přidržuju okraje slatiny. Pak mi okovanou botou stoupne na vršek hlavy a zamáčkne mě do bahna.
  "Pa, drahá," slyším ještě, "a nashle v Tartaru!!"
  Definitivně se propadám do hlubiny a můj zoufalý výkřik odumírá. Nemůžu se pohnout, nemůžu promluvit, celá se zmítám a dusím.
  Prudce vyskakuju a popadám dech. Bratr se starostlivě sklání nad mou postelí. "Je půl sedmý, měla bys jít do práce."

  Vstávám a dávám si ledovou sprchu. Pak usedám v kuchyni ke stolu.
  Brácha mi podává hrnek s kávou. "Drahá sestřičko, máš krk samý cucflek," konstatuje. "To musel být opravdu vydařený literární večírek. Vem si do práce laskavě šátek, ať tě nemají za neléčenou nymfomanku."
  Krčím rameny. Takovéto bláboly po ránu vždycky potěší.
  "Heleď, ty… slavná Xeno," huhlá brácha do šálku, "kdy už konečně sama něco napíšeš? Vždycky tři stránky a zbylých padesát, abych dodělával já! Musíš mít víc trpělivosti a ctižádosti!"
  Opět krčím rameny. On mávne rukou a mizí.

-------

  Zas do práce! Nechce se mi tam, a autem už vůbec ne, tak se tedy šourám k zastávce, odkud jezdí busy k metru. Zvláštní, že tady v tuhle hodinu nikdo nečeká. Jsem tu dočista sama.
  Rozhlédnu se; ani dušička. Ježíš, vždyť tu není ani zastávka, všude rostou husté keře a namísto silnice se klikatí úzká prašná cesta!
  Podívám se na sebe a spatřím kožený oděv princezny bojovnice. Opět jsem se propadla do podivného snu.
  Támhle někdo jde a vede za uzdu koně. Alespoň se zeptám, kde to vlastně jsem.
  Když přijde blíž, poznám ji, a už se ke mě rozbíhá a padá mi kolem krku. "Xeno! Čekáš tu na mě, viď? Vedu ti Argo. "
  Co jí mám probůh říct? Že na ni nečekám? Že nejsem Xena, ale pouhá Viki z Lechova? Že nejezdím na Argo, nýbrž v peugeotu? Ne, to nemůžu, nedokážu ji připravit o radost.
  "Gabrielo, samosebou, že na tebe čekám."
  "Xeno, lekla jsem se, žes ode mě zas odešla. Ta doba, co jsme se spolu neviděly… tolik jsem tě postrádala! A včera v noci, když ses po týdnu vrátila, byla jsem štěstím bez sebe."
  "Nikdy na včerejší noc nezapomenu, Gabrielo," povídám a beru své děvče za ruku.
  "Ani já, Xeno. Už se s tebou nikdy nebudu hádat, abys neměla důvod ode mě utíkat."
  "Jistě," říkám chlácholivě, přestože vůbec nevím, o čem mluví.
  Přivinu ji v chůzi k sobě a políbím do zlatých vlasů.
  "Xeno?!" ozývá se rozmarně. "Jak jsme se včera milovaly, roztrhla jsem si sukni, heleď!" Její hezké pozadí se zablýskne na slunci. "Potřebuju novou. Což takhle zajít do Atén a…"
  "Samozřejmě."
  "Díky. To ale jdeme špatným směrem."
  "Promiň. Nevšimla jsem si." Otáčím Argo a vracíme se zpátky. Nespěcháme, zdoláváme cestu jen co noha nohu mine a držíme za ruce. Jsem šťastná, ale netrvá to dlouho. Z křovisek před námi se vyřítí dva otrhanci s krátkými meči v rukou. Dostávám strach. Mám sice zelený pás v džudu a hnědý v karate, ale to mi proti sečným zbraním nepomůže.
  "Jste ve špatný moment na špatném místě, hoši," slyším sama sebe. "Gabrielo, stoupni si za mě!" Instinktivně sahám za hlavu pro meč a ranou jilcem srážím prvního drbana k zemi. Druhému uštědřím kopanec do hrudi a úderem meče naplocho posílám chlapa zpátky do houští.
  "No, a je to," říkám. "Gabrielo, vem Argo a jdi napřed. Zjistím, jestli se za námi netáhnou ještě nějací další."

  Opatrně pročesávám blízké okolí. Náhle ležím na zádech a do krku se mi zabodává ostrý hrot. Nade mnou stojí rozkročená vysoká tmavovlasá žena a netváří se vůbec přívětivě.
  "Kdo jsi?!" ozve se její velitelský hlas. "Kdo jsi, že vypadáš jako já?! Meg určitě ne. Ani Hestiina kněžka Leah. Tak kdo tedy?!!"
  "Nejsem Xena."
  "Ani nemůžeš. Xena jsem totiž já!"
  "Pusť mě, nejsem pro tebe nebezpečná, neumím příliš dobře bojovat," skuhrám.
  "Všimla jsem si. - Mluv, jak se jmenuješ!!"
  "Viki."
  "To mi nic neříká! Kdo tě poslal za Gabrielou?!"
  "Nikdo. Potkala jsem ji náhodou."
  "Co po ní chceš?!"
  "Já ji… miluju."
  "Miluješ mou přítelkyni?!!"
  "Ano a já… spala jsem s ní, místo tebe. Dnes v noci."
  "Ty jsi s ní spala a vydávala ses při tom za mě?!! Za tohle tě zabiju!! Ale nejdřív mi povíš pravdu: kdo tě poslal, abys mi Gabrielu odloudila?! Caesar?!!"
  "Ne! Nikdo!"
  Odhazuje meč a hrozivě ke mě napřahuje prsty obou rukou.
  "Xeno!! Tlakové body ne!! Prosím!!" Pokouším se zachytit její ruce a strhnout ji na sebe, ale ona je rychlejší a silnější. Ucítím bolestivý úder do krku a nemohu se nadechnout.
  "Máš třicet vteřin," povídá WP. "Pak zemřeš!"
  "Já nelžu, Xeno, opravdu!" chroptím. "Zruš to! Zruš ten hmat!" Cítím, jak mi teče krev z nosu, a před očima mi tančí fialové kruhy. "Zruš to!!!" chrčím a hned poté ztrácím vědomí.

  Ostré slunce mě bodne do očí.
  "Slečno! Haló! Proberte se!"
  Ležím na lavičce autobusové zastávky a nade mnou se sklání několik lidí. "Co… co se mi stalo…?"
  "Udělalo se vám špatně a omdlela jste."
  "Aha…" zkouším se posadit.
  Šofér ze stojícího autobusu si mě pátravě prohlíží a potom vystupuje ven.
  "Potřebujete sanitku?"
  "Ne… děkuju… bydlím kousek odsud… už je mi líp… dojdu…" Opatrně vstávám a někdo z přítomných mi podává papírový ubrousek. "Utřete se, slečno, ještě pořád vám teče krev z nosu."
  Náhle jsem na zastávce opět sama a teprve když za sklem odjíždějícího busu spatřím zamračený a sveřepý obličej princezny bojovnice, všechno mi dochází.
  "To ona!!" zakřičím. "To mi udělala Xena!! Zastavte!!"
  Autobus však pokračuje v jízdě a rychle se vzdaluje přes Sebechlebské náměstí, aby zamířil do kopce k metru Knězov.
  Šourám se domů a otírám si nos ubrouskem. Stále se mi podlamují nohy a teprve ve výtahu mě napadá, že musím zavolat do práce a vymyslet si nějakou věrohodnou historku, proč dnes přijdu pozdě.

-------

  Asi po půlhodině odpočinku se upravím, přimáznu rty černou rtěnkou a s odporem usedám do svého starého peugeota. Nejradši bych jela kanálama, abych se vyhnula dopravně zkolabovanému centru.
  Padám boční uličkou dolů na Pavlovickou a kupodivu se na tuto jindy frekventovanou komunikaci zařazuju bez problémů.
  Po pár set metrech, když se přiblížím k vedlejší Budského, podívám se zcela zbytečně do zrcátka, což se mi má stát osudným. Najednou těsně přede mnou písková stodvacítka, strhnu volant doprava a... KŘŘUUUSSSSS!!!, už je to tam, práskl mi do levýho blatníku, ten idiot!
  Zastavuju a vylézám ven. Vzteky se jen třesu. Koukám, kdo se vysouká ze škodovky, zatím se mu moc nechce. Pak zahlédnu za sklem delší světlé vlasy; slepice, to se dalo čekat! Já ji snad roztrhnu!
  "Kdo tady má přednost, ty sůvo??!!" řvu jak na lesy.
  Několik chodců se zastavuje a dívá se na mě, jak stojím uprostřed silnice s rukama v bok a hněv ze mě přímo sálá.
  Dvířka stodvacítky se konečně otevírají a z auta vystupuje zlatovlasý anděl v zeleném tričku a krátké hnědé sukni. Dívá se provinile a lítostivě, její světlezelená očka trochu slzí. "Promiňte mi," šeptne tiše. "Já… vím, že máte přednost vy, ale nahoře jsem prošlápla pedál a asi mi vytekla kapalina a… tady jsem to už neubrzdila..."
  Zalapám po dechu a nevím, co říct. Všechen vztek je ve vteřině pryč. Náhle se úplně rozplývám radostí. "Ale… ale… ale to… to nic… to se přece může stát každému, jenom… jenom se neomlouvej, Gabrielo!"
  "Dokonce znáte mé jméno! To mám ale smůlu…"
  Celá se z tohoto setkání tetelím a okolostojící, kteří doufali, že uvidí pěkný incident, zklamaně odcházejí.
  "Podívej," říkám Gabriele a ukazuju na svůj vůz, "je to jen škrábnutí."
  "No jo, ale stejně musíme zavolat policii..."
  "Kdepak policii, to nestojí za řeč. Vzalas mě nárazníkem, nic na autě nemáš. A mě fáro spraví brácha, je totiž automechanik." Lžu, brácha je totiž er en dr.
  Zlatovlasý bard zvedne oči a její úsměv mě pohladí. "To je od vás moc hezké, já totiž strašně pospíchám, musím si vzít taxi, za hodinu mi odlétá letadlo z Ruzyně."
  "Do Atén, že, koupit si novou sukni," povídám.
  "Ano, opravdu letím do Řecka na dovolenou a skutečně si tam chci nakoupit nějaké oblečení, ale jak tohle víte??"
  "Intuice. - Víš co, Gabrielo?" rychle to zamlouvám, "odtlačíme tvé auto k chodníku a já tě na letiště odvezu, aspoň ušetříš za taxík. - Hej, vy!" mávnu na dva opodál stojící kluky, "pojďte nám pomoct!"

  Za jízdy si dívku co chvíli prohlížím; má velmi něžný profil. Tričko jen tak pod prsa a dosti krátká sukně odhalují její opálené, svalnaté tělo.
  "Co vlastně děláte za práci?" zeptá se mě náhle.
  "To i ono. Trochu s počítači, trochu píšu a občas dělám privátně bodygardku."
  "Bodygardku? To ale musíte mít kuráž."
  "Ani ne. Když máš pod kabátem osmatřicítku, moc kuráže nepotřebuješ."
  "Asi máte pravdu," přisvědčí.
  "Teď mě napadlo…" povídám za chvilku a sáhnu na zadní sedačky pro kabelku, abych vzápětí zamávala cestovním pasem. "Poletím do Atén s tebou, co říkáš? A koupím ti tam novou sukni."
  "To myslíte vážně?"
  "Ano. Teda jestli chceš…"
  "No, proč ne, ale…" zaregistruje můj pohled. "Víte… mockrát už mě na ulici někdo oslovil jako Janu, Martinu, nebo Moniku… ale vždycky to byli muži. Vy jste první žena, a ještě ke všemu jste trefila moje pravé jméno. Navíc, teď chcete jet se mnou do ciziny… já… nemyslete si, že jsem nevděčná, to ne, nevolala jste policii, vezete mě svým vlastním autem --"
  "Gabrielo… vysvětlení je snadné, připomínáš mi přítelkyni… totiž, ty jsi ta přítelkyně... takže já tvé jméno netrefila, já tě dobře znám… a ty mě samosebou taky --"
  Zavrtí hlavou. "Nevzpomínám si."
  "Za čas si určitě vzpomeneš. A nevykej mi, jsem starší jen o pár let."
  "Dobře. A oč ti jde? Všimla jsem si tvých pohledů, takhle se na mě koukají většinou kluci. Co po mě vlastně chceš? Hodláš si mě ochočit?"
  "Vůbec ne, Gabrielo!"
  "Přiznej barvu, jde ti o tohle, viď?" vysouká už tak krátkou sukni ještě výš a její pronikavý pohled i vypracovaná stehna mě přivedou do zoufalých rozpaků.
  "Ne, Gabrielo!" odvětím důrazně. "Jde mi o tvé přátelství!"
  "O mé přátelství…?! No, jsem zvědavá, jak dlouho ti tohle vydrží. Asi jsem se teda spletla, asi´s po mě prve nekoukala jako kluk…"
  "Koukala, Gabrielo," přiznávám nešťastně. "Mělas pravdu, o tamto mi jde taky, protože jsi moc… jsi úžasně krásná."
  "Tak přece…" S chápavým a milým úsměvem pokyvuje hlavou.

  Blížíme se k ruzyňskému letišti a já se nesměle zeptám: "Gabrielo, nerada bych… nemáš náhodou problém s tím, že tě bude doprovázet žena?"
  "Bez obav, s tím opravdu žádný problém nemám."
  S ulehčením si oddychnu a pouštím řadící páku. Pak spolujezdkyni nesměle objímám okolo ramen.
  Nebrání se, neotřásá, ani se nepohoršuje. Naopak; oči jí září štěstím a bere mou ruku do své drobné dlaně. "Ještě´s mi neřekla své jméno."
  Sešpulím rty do malého úhledného kolečka. "Jmenuji se Xena."

  Už se od ní nikdy neodloučím; ztratila bych ji, vzali by mi ji, je příliš půvabná, příliš něžná, zranitelná, příliš pohádková. Je šťastně zhmotněným obrazem snového anděla, který by se mohl v mé nepřítomnosti náhle rozplynout a já bych se opět ocitla sama v naší odpudivé současnosti, což nechci.
  Držím svou Gabrielu kolem krku a od nynějška se jí budu neustále dotýkat, budu ji chránit, milovat a ctít - dokud nás nerozdělí věčná temnota.