Jednoho jara, na Velikonoce, král Artuš pořádal na svém jedinečném dvoře na Camelotu velkolepou hostinu. Bylo tam mnoho pozvaných šlechticů, i mnoho hezkých dvorních dam. Byla tam i královna, a samozřejmě i Sir Kay a Sir Gawain. Všichni byli ponořeni do příjemné konverzace. Minstrelové plnili sál hudbou.

Do této radostné společnosti náhle vjel plně vyzbrojený rytíř. Jeho kůň poskakoval a nepřátelsky řehtal. "Králi Artuši!" zakřičel rytíř, "věz že mnoho tvých poddaných jsem uvěznil ve své pevnosti! Nemysli si však, že je můžeš osvodit, protože to nedokážeš! Nejsi dost silný ani nemáš dost vojska, a já je nepropustím!"

Král velmi posmutněl. "Jestliže s tím nemohu nic dělat, pak se o to musím pokusit. Není od tebe příliš zdvořilé přijet sem a takto se vychloubat."

Rytíř se otočil k odchodu, ale u dveří zastavil a řekl: "Králi, je-li zde jediný rytíř, kterému věříš a který je schopen mě porazit, pak mu můžeš svěřit svou královnu a poslat ho za mnou do lesů, kam právě jedu. Jestli-že mne přemůže, budou tví lidé volní. Pokud ne, ponechám si je oba jako své zajatce." S těmito slovy pobídl svého koně a vyrazil ze sálu.

Společnost ještě chvíli setrvávala v němém úžasu, pak Sir Kay poklekl. "Můj králi, již ti déle nemohu sloužit. Nechci zde setrvávat ani o chvíli déle. Nic od tebe nežádám, jen tvé povolení, abych mohl odtud odjet jednou provždy."

Když to král uslyšel, posmutněl ještě více. "Senschale, není zde něco, čím bych mohl změnit tvé rozhodnutí?"

"Žádné zlato ani jiné dary mě neodvrátí od mého rozhodnutí."

"Slíbím ti cokoliv aby jsi zůstal."

"Je jenom jedna věc, která by mne přesvědčila."

"Řekni, a budeš ji mít."

"Přijímám tvou nabídku. Přeji si, aby jsi mi svěřil lady Guinevere, a tak budu moci jet za oním rytířem a postavit se jeho výzvě."

Král nebyl tímto potěšen, ale naopak ještě více posmutněl. Již nemohl zrušit své slovo a tak přijal žádost Sira Kaye. Když Kay a královna odjížděli, hrad byl ponurý a tichý a nikdo nevěřil, že by někoho z nich ještě někdy uviděl.

Když odjížděli, povzdechla si královna: "Můj bože, kdyby tu tak byl Sir Lancelot, nikdy bych nebyla odsouzena k tomuto osudu."

Dvořané chvíli znepokojeně čekali, až někdo promluví. Nakonec Sir Gawain navrhl sledovat Kaye. Král okamžitě souhlasil a byli připraveni koně. Po chvíli čekaní na Sira Gawaina, který se šel do své ložnice připravit, vyrazili.

Když se přiblížili k lesu, uviděli, že k ním pádí kůň Sira Kaye bez jezdce. Sedlo bylo potřísněno kapkami krve. Sledovali zpětně jeho stopu, ale nenašli žádné stopy, které by odbočovaly jiným směrem. Ale našli něco mnohem zajímavějšího. Uprostřed mýtiny stál velký kámen, do kterého byl hluboce zaražen meč, a na stranách kamene zářil nápis. Písmena několika posledních slov byla malá a pokřivená, jako kdyby tomu, kdo je psal, docházelo místo. Nápis pravil: "Rytíř který vyjme meč z kamene nebude jako ostatní. A tento válečník bude jediný, kdo může osvobodit královnu."

Všichni žasli nad tím pohledem, a byli udiveni mečem, který vypadal starodávně a na záštitě byl ozdoben zelenými drahokamy. Všichni přítomní se pokoušeli vytáhnout meč, leč nikdo neuspěl.

---

Nad cestou do Corinthu začínal jasný den. Vzduch byl vlažný a voněl květinami. Dvě poutnice šly vedle svého koně, kterého vedly za uzdu.

"Xeno, jak je to ještě daleko do Corinthu?" zeptala se ta menší z nich.

"Měly bychom tam dojít než začne noc, pokud ovšem budeme mít štěstí," odpověděla Xena.

"Řekni mi znovu proč tam vlastně jdeme."

"Jak to mám vědět? Je to skutečně důležité? Vždyť přece víš, jak to bývá, buď se něco stane až tam dorazíme, a nebo o něco zakopneme po cestě."

Najednou se všem třem podlomily nohy, když na chvíli pocítily závrať. Ta po chvíli přešla a všichni se opět postavili na nohy. Argo nespokojeně zaržála. Kolem nich se vše změnilo. Už nebyly na prašné cestě, místo toho byly uprostřed lesní pěšiny s neznámými stromy po obouch stranách.

Gabriela řekla: "Co se stalo? Co způsobilo tu nevolnost?"

"Nevím, ale něco mi říká, že už nejsme v Corinthu." odvětila klidně Xena.

"Máš pravdu, Xeno, nejste." řekl neznámý hlas. Otočily se a uviděly starého muže v šedé róbě sedícího pod stromem, s holí položenou přes klín.

"Kdo jsi?" zeptala se Gabriela.

"Říkají mi ... Marlimas. Jsem velký a mocný čaroděj. Už jste o mě slyšely, ne?"

"Ne, neslyšely." odpověděla Gabriela.

"Sakra. To říkají všichni. Ale jsem slavný. Skutečně!"

"To je sice pěkné," řekla Xena, "ale co bych já chtěla vědět je, jestli jsi to byl ty, kdo nás sem dostal."

"A kde je vlastně tady?" ozvalo se v Gabriele.

"Ano, já jsem vás sem dopravil. Jste v Británii, ostrovním království severně od Gálie, zhruba dva tisíce let ve vaší budoucnosti, plus mínus pár století." Tajemný výraz přešel Marlimasovi tváří: "Nebo, berouce v úvahu zimní slunovrat, by to mohlo být jen asi tak pětset let nebo tak nějak. No, ale to vůbec není podstatné."

"Dva tisíce let v budoucnosti? To si děláš srandu, ne?" zeptala se nevěřícně Gabriela.

"Vůbec ne. Je začátek šestého století."

"Šesté století? Mám dojem že si říkal ..."

"... vynulovali kalendář."

"Vynulovali? Proč?"

"No tak. Byla to velká náboženská událost, alespoň pro většinu lidí v této části světa. Ale s tím už nic nenaděláš."

"Proč jsi nás sem přenesl?" zeptala se Xena.

"Potřebuji, aby jste pro mne něco udělaly."

"Mohl ses napřed zeptat. Bylo by to zdvořilejší." řekla Gabriela.

"Ale nebylo by to vůbec praktické. Kromě toho vás nemíním zastrašovat fireballem nebo něčím podobným. No to by bylo skvělé kouzlo! Docela rád bych teď jedním srovnal tenhle les. Aspoň by byla legrace!"

Xena promluvila tónem, který si schovávala pro případ, kdy si někdo myslel, že si může její služby koupit jako od nějakého kupce: "Vůbec nemám ráda, když mne unáší lidé, kteří si myslí, že mohou používat ostatní jako figurky na šachovnici. Pošli nás zpátky, nebo si budeš přát, aby jsi byl tisíc let v budoucnosti."

"Je mi líto, ale to teď nemohu udělat. Ani kdybych chtěl. Takové kouzlo mě stojí spoustu sil. A kromě toho, tato země vás teď potřebuje." Na chvíli zmlkl. "Páni, to znělo skutečně dramaticky! Ale vymyslel jsem to já, nebo jsem to odněkud ukradl? Nemůžu si vzpomenout. Ovšem to není důležité, důležité je, že dobrá královna této země byla unesena zlým rytířem."

"Copak tu není nikdo, kdo by ji zachránil?" zeptala se Gabriela.

"No, jeden by byl, ale je zrovna pryč."

"A kde je?"

"No teď asi někde žije jako poustevník, obléká mnišské roucho a kaje se ze svých hříchů. Docela nevhodné načasování, chcete-li znát můj názor. V jiném literárním období by to Artuš udělal sám, ale teď je z něj spíše domácí typ. Dalo by se říct, že je budoucí bývalý král bojovník." Marlimas se zlomyslně pousmál, z nějakého důvodu mu to asi připadalo hodně vtipné.

"Nemohli jste najít toho rytíře?" zeptala se zmatená Gabriela. "Bylo skutečně nutné vytahovat lidi z minulosti? Zdá se mi, že to muselo být těžší. A co jsi myslel tím 'literárním obdobím'?"

"Trošku obtížnější, ale rád dělám věci stylově. Už je příliš pozdě na to ho hledat, a vy jste byly jediná možná alternativa. A za druhé, nerad bych se do toho motal já sám."

"Jaký na tom máš zájem? Určitě by čaroděj jako ty neměl být znepokojen takovýmito světskými záležitostmi." zeptala se Xena.

"Já? Vlastně zaskakuji za svého bratrance Merlina. Je pryč, uvězněn ve stromě po dostaveníčku s Nimue. Království bez něj upadá. Značně nezodpovědné, chcete-li znát můj názor. Vychová z chlapce největšího krále, kterého kdy svět poznal, a pak jej opustí, když je ho nejvíce potřeba."

Xena si povzdechla "Dobře. Dostal jsi nás. Kde je královna uvězněna?"

Marlimas radostně zatleskal, vyskočil na nohy a začal tančit.

Gabriela řekla: "Tomuhle člověku asi haraší ve věži, že jo?"

Xena vytrhla starci hůl z ruky a praštila ho s ní zezadu přes nohy dřív, než si uvědomil, co se děje. Spadl dozadu a tvrdě narazil na zem. Ublíženě se podíval na Xenu.

Xena si třela hlavu. Začínala ji bolet. "Na něco jsem se tě ptala. Kde je teď královna?"

Marlimas chvíli reptal, a pak řekl: "Jděte támhle," ukazoval, "ptejte se lidí na cestu, budou schopni vám poradit. Jo, a nezapomeň si po cestě vyzvednou meč. Asi ho budeš potřebovat."

"Můj meč?" zopakovala zmateně Xena. Šáhla pro něj dozadu přes rameno, ale její ruka sevřela jen prázdný vzduch. "Co jsi udělal s mojím mečem?"

Marlimas se pobaveně smál a začal mizet. "Jak jsem říkal, rád dělám věci stylově." řekl zrovna když zmizel úplně.

"Pojď Gabrielo, ať už to máme za sebou."

---

Dvě společnice se vydaly směrem, který mág naznačil, a šly skoro hodinu. Pochod přerušily, až když za zády uslyšely pomalu se přibližujícího jezdce. Ten jel na největším koni, jakého kdy některá z nich viděla. Jezdec sám, a mohly jen předpokládat, že jezdec, byl uzavřen od hlavy k patě v blýskavém kovovém brnění.

Gabriela řekla: "Při bozích, jak se s tou váhou může hýbat?"

"Tuším, že moc dobře ne." odvětila suše Xena.

"Zbroje jako tato se dlouho dělat nebudou." ozval se Marlimasův hlas v jejich uších. "Takže nemusíte chakram považovat za anachronismus."

Muž se zastavil kousek od nich. Promluvil hlasem, který jim připadal divně známý, "Buďte zdrávy, mé dámy. Máte štěstí, že jsem na vás narazil. Toto je nebezpečný kraj, plný nezdvořáků, kteří by obtěžovali vznešené dámy jako jste vy, kdyby vás potkali, ať už jste oblečeny jakkoli divně."

"Proč si myslíš, že jsme urozené?" zeptala se Gabriela.

"Nezáleží na tom, co mají na sobě, jeden vždy pozná vychovanou dámu podle její krásy, ať je oblečena v hadrech nebo v šatech nejvyšší kvality. Nikdo by si vás nemohl splést s venkovany. Venkovanky jsou vždy hloupé a škaredé."

"Hele! Já ..." začala Gabriela, myslíce na svůj nízký původ. Xena ji šlápla na nohu dřív, než mohla skončit.

"Jsem Sir Bedevere, a bude mi ctí poskytnout vám ochranu."

"Nepotřebujeme ..." začala Gabriela rozhodně.

"Přijímáme." přerušila ji Xena.

"Přijímáme?"

"Ano, přijímáme." Gabriela se podívala tázavě na Xenu. "Hodíl by se nám zdejší průvodce." naznačovala rty Xena.

"Výborně! Tak již pojďme!"

"Není skvělé, že ještě mluví stejnou řečí jako my?" řekla Gabriela tiše Xeně. Pak obě uslyšely ve svých uších tiché pochechtávání. "Co to mělo být?" zeptala se, ale nedostala žádnou odpověď.

Skupina chvíli jela v tichu. Gabriela upřeně pozorovala zelený severský les, který je obklopoval, tak rozdílný od lesů u nich doma. Pohlédla na Xenu, která šla zcela bez zájmu o neznámou krajinu.

Náhle byla vytržena ze svých myšlenek křikem zepředu. Jejich "ochránce" jim dost poodjel, a mířil k trpaslíkovi, který v ruce držel bič. Za ním seděl na koni jiný rytíř v plné zbroji, a pozoroval je. Sir Bedevere zarazil koně před trpaslíkem.

"Ustup z cesty, lumpe!" křikl na podsaditou osobu.

"Ne před někým, jako jsi ty!" odpověděl trpaslík. Šlehl svou zbraní a zásáhl koně Sira Bedevera. Hřebec se vzepjal a shodil do kovu oblečeného válečníka na zem.

"Au!" zakřičel Bedevere, když se praštil do hlavy. Jeho přilba odlétla bokem. Postavil se rychle na nohy, a šedé vlasy měl přilepené k plešatějící hlavě. Měl úhledně upravené vousy, které byly o několik odstímů tmavší než jeho vlasy. A jeho tvář byla oběma ženám dobře známá.

"Salmoneus?!" zvolala Gabriela. "Jak je to možné?"

Trpaslík už opět švihnul svým bičem, tentokrát miřil na nechráněnou tvář svého protivníka, ale místo toho užasle pozoroval točící se kovový prstenec, který přeťal jeho zbraň dříve, než mohla zasáhnout cíl.

"Proboha, ženská!" vykřikl trpaslík, když pozoroval chakram, který zaletěl mezi stromy. "Mohla jsi tou kulatou věcí někoho zabít!"

"Tak se kliď z mé cesty!" řekla hrozivě Xena.

"Protože mi to říká nějaká ženská? Chacha! Jen tak mimochodem, ta tvoje hračka se ztratila v le..." přestal náhle trpaslík, když se chakram vrátil a Xena ho bez problému chytila do holé ruky. "No, na druhou stranu," řekl, dívajíce se dozadu na svého společníka, který už uhýbal se svým koněm z cesty, "my prostě sjedeme na kraj cesty, zatímco vy projedete. To jsme ostatně chtěli udělat, je to zdvořilost a tak dál."

Bedevere si nasadil zpět přilbu a beze slova nasedl na svého koně. Skupinka pokračovala dál bez problémů po cestě. Když míjeli oba cizince, Xena se na ně příjemně usmívala, a po celou dobu hladila prsty chakram, který měla zavěšený na boku.

Gabriela zašeptala Xeně: "Viděla jsi Bedevera, když mu spadla přilba? Vypadal úplně jako Salmoneus!"

Xena odpověděla: "V naší době jsme viděly divnější věci, vždyť jsme narazily na několik lidí, kteří vypadali jako já."

"Ale na nikoho, kdo by vypadal jako já." řekla mrzutě Gabriela.

"Možná během dalších čtrnácti století." usmála se Xena. "Kdo ví, třeba bude taky na dobrodružství."

---

Ještě po nějakou dobu pokračovali v cestě. Bedevere celou dobu mlčel. Pravděpodobně byl uveden do rozpaků tím, že mu musela pomáhat jedna z žen, kterým slíbil ochranu, myslela si Gabriela. Nakonec přijeli na mýtinu plnou těch nejbarevnějších stanů, které kdy viděla. Nad největším z nich vlál prapor se zlatým drakem. Nebo to byl jantarový drak? Gabriela si nebyla jistá. Na volném prostranství na sebe útočili dva jezdci, a snažili se vyhodit se navzájem ze sedel dlouhými tyčemi, kterými proti sobě mířili.

"Vítejte," řekl Bedevere, "na dvoře krále Artuše Pendragona. Pohleďte, sport princů ... klání! Nejnovější a nejvelkolepější sport." Gabriela se tomu podivila, protože si zřejmě pamatovala, jak Xena a Callisto dělaly něco podobného, když se poprvé setkaly. Rychle na to přestala myslet, protože ji to mohlo zavést k jiným, temnějším vzpomínkám, které si zrovna teď nechtěla připomínat.

Bedevere pokračoval, "Právě teď vidíte klání Sira Scauwena a Sira Visitora. Za nimi je sleduje král Artuš se svým synovcem, Sirem Gawainem. Jsou tam i Lady Lasha, Deanlu a Arianna. Ach, a támhle je Lady Ogra Bard a Lady Oklahoma. Výsledek klání počítá Pterodactyl.

Nedaleko v zástupu si jeden muž zpíval do kolečka "Jsem tak pěkný". "To je Belial," řekl Bedevere, "Velice zvláštní jedinec, musím říct." Dvě ženy se oddělily od zástupu a přiblížily se k příchozím.

"Buďte zdráv, Sire Bedevere!" zašklebila se zlomyslně jedna z nich. Byla oblečena v pěkných modrých šatech, jejichž rukávy byly ozdobeny řadou devíti hvězd. Měla také čelenku s devíti barevnými květy. V podstatě vše, co měla oblečeno, mělo co dělat s číslem devět.

Bedevere sundal svou přilbu a odkryl tím fakt, že se dost červená. "Buďte zdráva, Lady Harmonie." řekl, a zdál se nervózní.

"Neviděl jste Sira Toxica?" zeptala se.

"Je mi líto, ale ne," odpověděl.

"Ach, dobře, půjdu ho tedy hledat, a až ho najdu, bude toho hodně litovat!" Ještě jednou se zlomyslně zašklebila a odešla.

Bedevere si ulehčeně oddechl. Čeledín převzal od nich koně a řekl Xeně a Gabriele, "Harmonie má zvrácený smysl pro humor a vznětlivou povahu. Málem vypálila hospodu, když se přiopila pivem a hrála si s pochodní. Naštěstí to ožehlo jen Sira Bedevera."

"Děkuji ti, Azrane, ale ne každý o tom musí vědět. A nezapomeň, že jsi to byl ty, kdo jí naléval pivo." řekl, zatímco se nevědomky škrábal na pozadí.

Azran se podíval na Sira Scauwena: "Bylo to kvůli dobré věci."

Sir Bedevere se zlostně podíval na Azrana.

Druhá žena řekla: "Nemračte se, Sire Bedevere. Neměl by jste si dělat starosti kvůli tomu, že si z Vás lidé utahují. Podívejte tady na Azrana. Není nic víc než sprostý čeledín, i když mohl být mnohem víc."

"Děkuji Vám, Lady Boobookitty," řekl Azran, "aspoň myslím."

"Není zač." ušklíbla se Boo.

"Jací divní lidé," řekla Gabriela. "Vypadají jako spolek bláznů."

"Přesně to jsme," řekl Azran.

Xena poodešla, protože uviděla něco, co přitáhlo její pozornost. "Gabrielo, pojď sem. Podívej se na tamto."

Gabriela opustila shromáždění bláznů a šla za Xenou. Za velkým stanem, před kterým se odehrával turnaj, ležel uprostřed trávy velký kámen. Z jeho středu trčel měč, který jim připadal hodně povědomý.

"Gabrielo, snaž se vymyslet nějaký důvod, proč bych neměla Marlimase zabít až ho příště potkáme, a řekni mi ho, až ho budu držet několik minut pod krkem."

Gabriela se uchechtla: "Důvod? To bych asi nedokázala. Nemysli na to."

Xena si povzdechla a šla ke kameni. Když byla v půli cesty, někdo z davu ji spatřil a obrátil na ni pozornost shromážděných. Dav se přestal zajímat o klání a sledoval ženu, která se blížila k meči, který nikdo z přítomných mužů nebyl schopen vytáhnout z kamene.

Z davu se ozvalo několik posměšných výkřiků ve smyslu co si myslí, že dělá. Blázni v davu ji s očekáváním pozorovali. Artuš, jako obvykle, usedl na trůn a očekával výsledek, ať už to bude cokoliv.

Xena zlehka vyskočila na kámen. Přepadl ji pocit deja-vu, když si vzpomněla, jak jednou vytáhla z kamene meč vykovaný Hefaistem. Sevřela ruce kolem známe rukojeti svého meče. Zatáhla, a čepel hladce vyklouzla z kamene, ve kterém byla uvězněna. Když to dělala, mohla by přísahat, že slyšela radostně zpívat nebeský chór. Hned nato zpoza mraků vystoupilo slunce a zalilo ji zlatou září.

Tichý hlas ji zazněl v uších: "Říkal jsem ti, že rád dělám věci stylově."

Xena tiše zavrčela: "Za to zaplatíš."

Vítr ji k uším přivál povědomý smích.

Dav provolával slávu, nejhlasitěji ze všech blázni.

"Tak, a teď s tím skoncujeme." procedila skrz zuby Xena a seskočila dolů.

Azran ji přivedl Argo, kterou láskyplně hladil. Xena si od něj vzala uzdu a zaptala se: "Kam byla unesena královna?"

Azran ukázal k západu. "Odjeli tamtudy."

Xena zastrčila meč do pochvy a vyskočila na Argo. Gabriela se postavila vedle ní. Vyrazily, a když se ještě naposled otočily, uviděly, že jim dav mává na rozloučenou.

---

"Tohle je určitě jedno z nejdivnějších dobrodružství, které jsme zažily," řekla Gabriela po chvíli, "byl by z toho dobrý příběh, ale nikdo by tomu nevěřil."

"Jsem si jistá, Gabrielo, že díky tvému vypravěčskému umění by ani nepomysleli na to, že je to nepravděpodobné," odpověděla Xena, "samozřejmě že kdyby se to pokoušel vyprávět někdo jiný, asi by ho zasypali shnilým ovocem."

Gabriela se na to chystala něco říct, ale vtom něco vepředu upoutalo její pozornost. "Xeno, podívej se!" Cestu před nimi přerušovala řeka. Její proud byl tak silný, že ji nešlo přeplavat ani přebrodit. To, co přitáhlo Gabrielinu pozornost byl však ten nejdivnějsí most, který kdy viděla. Byl to meč tak dlouhý, jak byl titán Hyperion vysoký. Oba konce byly upevněny ke stromům, a plochá část čepele byla naštěstí rovnoběžná se zemí, i když její povrch se svažoval směrem ke kraji, a navíc byla kluzká díky vodě z řeky. "To může být problém," řekla.

Xena se jala prozkoumávat most. "Argo budeme tady muset určitě nechat." řekla. Otočila se ke Gabriele a zeptala se: "Myslíš, že se přes to dostaneš?"

Gabriela se na most podívala s pochybnostmi. "Nevím, ale mohu to zkusit."

Xena si rychle uvázala provaz kolem pasu, a poté udělal totéž Gabriele. Zlehka vystoupila na most z meče a pomohla Gabriele nahoru.

Xena šla opatrně vepředu a nechávala provaz hodně prověšený, aby se stihla zapřít, kdyby Gabriela uklouzla. Gabriela šla za ní a pomocí své hole se snažila udržet rovnováhu. Když Xena dorazila na druhý břeh, byla její společnice deset stop za ní. Právě když sestoupila z mostu, uslyšela hlasité údery kopyt. Když se podívala, uviděla rytíře v plné zbroji, který na ni mířil kopím. "Gabrielo, rychle!" zakřičela ve spěchu.

"Snažím se!" přišla okamžitá odpověď.

Xena uskočila, aby se vyhnula útoku, ale musela být opatrná, poněvadž byla stále uvázána na provazu. Rytíř projel a minul, a začal se otáčet k dalšímu nájezdu. Xena zakřičela: "Gabrielo, chytni se pořádně provazu!"

Gabriela se na ni zmateně podívala, ale hodila hůl na břeh a chytla se provazu. Rytíř útočil znovu, ale tentokrát zůstala Xena stát nehnutě, když se na ni řítil. A pak, na poslední chvíli, zavřeštěla "Ayiyiyiyiyiyi!" a vyskočila vysoko do vzduchu směrem od Gabriely a provaz táhla za sebou. Rytíř narazil tělem do provazu plnou rychlostí. Gabriele se oči rozšířily, když se provaz napnul. Vzápětí byla katapultována do vzduchu a tažena přes vodu ke břehu. Stačila se na poslední chvíli skrčit a dopadnout do kotoulu, takže zůstala nezraněna. Rytíř takové štěstí neměl. Byl vyhozen ze sedla a přistál s obrovskou ranou na zemi. Než se mohl zvednout, skočila mu Xena na hrudník.

Zavřeštěl povědomým hlasem, "Okamžitě ze mně slez! Jsem Sir Kay Veliký! Jsem na výpravě na záchranu královny!"

"Ach ne ... ne ... to není možné ... tady ne!!!" zasténala Gabriela.

Xena si povzdechla. Slezla z rytíře a přikývla. "Bohužel ano."

"Proč se nemůžeme Joxera nikdy zbavit?" postěžovala si Gabriela.

Kay se vyškrábal na nohy. "Právě jste se dostaly do velkých potíží, protože jste mne napadly. Kousek za mnou jede Artuš s celou KAMELOTSKOU ARMÁDOU!!!" skončil, křičíce z plných plic.

"Zajímavé, " řekla Gabriela, "ale my jsme právě před chvílí opustily jeho tábor a nevypadalo to, že se někam chystá. A jen tak mimochodem jsi to byl ty, kdo zaútočil na nás."

"Ach ... dobře, je mi to líto. Myslel jsem, že jste Meleagantovi spojenci."

"Jsme tu, abychom zachránily královnu, přesně jako ty." řekla Xena.

"Já samozřejmě nepotřebuji žádnou pomoc, ale poněvadž jste samy, je mou povinností válečníka vás doprovodit a ochránit."

"Jak šlechetné!" ušklíbla se Xena.

Rozhovor byl přerušen tichým zafrkáním. Otočili se a uviděli Argo, jak netrpělivě pofrkává. "Jak jsi se sem dostala?" zeptala se překvapená Gabriela.

Odpověděl ten tichý otravný Marlimasův hlas: "To jsem udělal já. Stejně bych se pro ni potom musel vracet, udržet vás pohromadě je jednodušší."

"Dost řečí! Pojďme, musím zachránit královnu!" zadeklamoval Kay. Xena obrátila oči v sloup, ale neobtěžovala se něco říct.

Vyrazili společně, ale dřiv než ztratili most z dohledu, se Gabriela potichu zeptala, "Jak se jenom únosci mohli dostat přes řeku?"

Xena pokrčila rameny, protože neměla odpověď, a ani ji to moc nezajímalo. Vůbec se ji nelíbil řetězec vymyšlených událostí, které na ně mág připravil. Chtěla to jen už mít za sebou, aby se mohla vrátit do známého světa do všeho se pletoucích olympských bohů.

---

Dorazili k majestátnímu hradu, mnohem nádhernějšímu než ty, které kdy viděli. Hlavní brána byla doširoka otevřená a masívní mříž byla zvednuta. Bez problému vjeli na velké nádvoří, nad kterým se tyčila obytná věž.

Od dveří věže směrem k nim kráčel velký, plně vyzbrojený rytíř. Zastavil se a chvíli na ně hleděl. Pak vybuchl smíchem. "Á, Sir Kay Veliký se vrátil s dvěma dalšímy dámamy. Myslíš si, že dostaneš další šanci, když jsi je přivedl?"

"Tentokrát tě porazím, Sire Meleagante! Už nebudeš mít tolik štěstí jako posledně!" pronesl ostře Kay. Slezl z koně, tasil meč a začal se přibližovat k zlomyslnému rytíři. Meleagant mu vyrazil vstříc, a oba rytíři se zastali jen několik kroků od sebe.

Xena s povzdechem slezla z koně a čekala.

Meleagant řekl: "Ha! Vyženu tě jako předtím, ty ufňukaný spratku!" Zamával výhružně svým lesklým mečem.

Kay zatočil podivuhodně sugestivně svým mečem. "Znovu mne neporazíš. Posledně jsem nebojoval naplno, abych ti dodal falešný pocit sebedůvěry."

Kay zaútočil na Meleaganta, ale jeho divoká rána skončila na protivníkově brnění. Meleagant máchl svým mečem a trefil Kaye do přilby. Ten se otočil o stoosmdesát stupňů, zhoupl dopředu, dozadu, a nakonec se v bezvědomí svezl k zemi. Gabriela ho šla prohlédnout.

Meleagant se smál, ale přestal, když si před něj stoupla Xena s vytaseným mečem. "Ale co to? Madam chce zlobit?" pronesl teatrálně. Xena ho kopla do hrudi. Meleagant odletěl dozadu, kde celkem nedůstojně přistál na dláždění. Postavil se na nohy a výhružně řekl, "To jsi neměla dělat. Podle práva jsi moje, poněvadž jsem porazil tvého ochránce, a mohu s tebou dělat co chci. Ale protože už mám královnu, tak nechci tebe."

"To je smůla, protože už mě máš." řekla s úsměvem Xena.

Meleagant na ni s výkřikem silně zaútočil. Xena zlehka podřepla a sekla ho mečem přes hruď, ale neprorazila jeho prsní plát. Lehce se zamračila, protože si uvědomila, že to bude trošku komplikovanější, než předpokládala.

Meleagant zvedl svůj meč nad hlavu a seknul dolů, pokoušeje se z Xeny udělat dvě. Ta uhnula stranou, a když čepel narazila na dláždění, vyskočila do vzduchu, a z otočky mu skopla přilbu z hlavy. Omráčený Meleagant mohl jen užasle sledovat, jak mu Xena vykopává meč z ruky a tím svým míří mezi jeho oči.

"Vzdávám se! Vzdávám se!" křičel.

"Lancelote! Já věděla že ..." Xena se otočila a uviděla ve dveřích věže stát ženu oblečenou v bohatě vyšívaných hedvábných šatech a s diamantovou čelenkou na hlavě. "No tak moment," řekla žena, "ty nejsi Lancelot!"

"To máš teda pravdu." řekla Xena. "Ty jsi královna, že jo?"

"Ano, já jsem Guinevere." řekla překvapená královna. "Jak jsi porazila Meleaganta? Ještě nikdy jsem nepotkalu ženu-rytíře."

"Mám hodně schopností."(I have many skills) odpověděla Xena. Když uviděla, že se Meleagant sune ke svému meči, otočila se k němu a pokárala ho: "Ale ne, nikam nepůjdeš, pokud s tím nebude souhlasit tvůj rytířský průvodce Sir Kay."

Meleagant zblednul, "Ano, samozřejmě!"

Ze strany se ozval potlesk. "Jsi skutečně obdivuhodná, Xeno." řekl Marlimas. Podíval se na bránu, kterou právě přijížděl nový rytíř: "Podívejte, tady je Lancelot!". Guinevere mu šla naproti a okamžitě mu začala vyčítat, že jede pozdě. "Vypadá to, že tvoje práce tady skončila." řekl Marlimas. "A co budeme dělat teď? Král Hrothgar by určitě potřeboval pomoc proti Grendelovi. A Roland by určitě využil tvoji asistenci u Roncevalles! Pak bychom se mohli zastavit v nějakých severských ságách, třeba u Siegfrieda a Nibelungů! A pak bychom mohli pokračovat ve Středozemi a všech světech, které by mohly potřebovat naší pomoc, jako je Kry..." zmlkl, když Xena zúžila oči a podívala se na něj vražedným pohledem. O vteřinu později ho udeřila prsty do krku.

"Právě jsem ti zastavila přívod krve do mozku. Pokud ti ho neobnovím, za chvíli zemřeš." řekla Xena. "A jediný případ, kdy to udělám, bude ten, když Gabrielu, Argo a mne vrátíš zpátky do naší doby a země."

Marlimas, kterému vylézaly oči z důlků, horlivě přikyvoval. Xena ho nepříliš šetrně udeřila hranami dlaní do krku a obnovila tak krevní oběh. Když se vydýchal, shromáždil je mág kolem sebe a pozvedl svou róbu, čímž odhalil své roztomilé červené trepky. Zvolal "Přeji si být doma ... přeji si být doma ... přeji si být doma ..." a v dalším okamžiku všechny přepadl stejný pocit závratě jako při jejich příchodu.

Když se jejich smysly vyjasnily, zjistily Xena, Gabriela a Argo, že jsou zpět na cestě ze které zmizely, a že slunce je na tom samém místě jako předtím. Cítily se fyzicky i psychicky odpočinuté.

Gabriela řekla: "Nebyly jsme právě ...?"

"Jestliže si to pamatujeme obě, pak myslím, že ano." řekla Xena.

"Nashledanou, Xeno ... nashledanou," zazněl ozvěnou Marlimasův hlas.

"Hej! To je moje hláška!" ozval se Areův hlas. "Vymysli si svoji!"

"Pardon."