XFAN CZ - Podzemní záležitost, část první

   Ozvalo se krátké cinknutí střetnuvších se ostří. Břit sklouzl po čepeli Perdicova meče až nízko k záštitě a obloukem jej setrvačností odrazil vzad. Bylo rozhodnuto. Čas jakoby se zastavil, aby on mohl plně pocítit palčivou trýzeň vědomí neodvratné porážky. Oči se mu rozšířily úlekem a tvář ztuhla v němém očekávání. Trvalo to přesto jen zlomek vteřiny. Vzduch zasténal, jak si blýskavé ostří klestilo cestu k jeho hrudi a ocelový odlesk ranního slunce v Callistině meči mu zamlžil zrak. Nicotný pocit bodnutí téměř okamžitě zmizel v temnotě a on už jen vzdáleně slyšel něco jako smích…
   Callistina tvář se zkroutila do příznačného vítězného šklebu, o co triumfálnějšího, když viděla strach v jeho kalícím se pohledu a se zvrácenou rozkoší z vítězství ladně vyjmula meč z jeho těla. Pobaveně se dívala jak padl k zemi a zbožně si prohlédla zakrvácené ostří. Vzhlédla vzhůru, pohledem zamířila na Gabrielu a když viděla, jak úchvatně díky ní ta naivní protivná holka trpí, smála se ještě víc. Jaká to triumfální chvíle!
   Gabriela cítila jak se celá roztřásla. Zelené oči se zalily proudem vytrysknuvších slz a svět se přímo před ní slil v jeden rozmazaný nečitelný obraz. Měla pocit, že ztrácí kontrolu nad všemi smysly. Slyší smích Callisto a pak jen sama sebe, jak nevěřícně křičí: „Né…!“

Silný záškub okamžitě probral všechny její svaly. Otevřela oči a posadíc se, zahleděla se přímo před sebe. Byla tma. Jediné co viděla byla mihotavá perleť klidné jezerní hladiny na konci planiny a velký měsíční kotouč, pokojně se kabonící v jejím středu. Chvíli jen seděla a snažila se uklidnit zvířený dech. Bylo k ránu. Ohniště teď nebylo ničím, než černou skvrnou na travnaté zemi a hrubá přikrývka taky moc nehřála. Jen tak seděla a mlčky se probírala vyhaslou noční můrou. Tiše vzlykla a otřela si z tváře usychající stopy stékajících slz. Ještě se trochu třásla. Trochu šokem, trochu zimou. Poslouchala ticho, které bylo všude kolem, bylo uklidňující. Jen dole občas v jezeře něco žbluňklo, nebo se ozvalo krátké Xenino chrupnutí. Opět se pomalu položila a rukou si podložíc hlavu, zadívala se někam mezi hvězdy. Nízko na východě se začínala nesměle objevovat první růžová a rosa se už nemohla dočkat, až se rozkutálí po všech listech a stéblech široko daleko. Chvíli na to usnula.

   O hodinu nebo dvě později už slunce vyhnalo z oblohy i ten poslední odstín černi a hvězdy smetlo pod obzor. Bylo ráno. Gabriela se neklidně zavrtěla a něco si pro sebe zamumlala. Stáhla si všechnu přikrývku k sobě a ještě více se pod ni schoulila.
   Xena si mezitím dole u jezera vypláchla ledovou vodou ospalky z očí a utírajíc se, zamířila zpátky. „Vstávat, je ráno!“, zavolala na Gabrielu a hodila po ní vlhkou osušku. Následovalo nevlídné zavrčení a něco co znělo jako: „Už zase…?“ „Jo, máme před sebou kus cesty. Ráda bych, kdybysme byly v Krettésu ještě dnes.“ Gabriela si stáhla osušku z hlavy a promnula si oči. „Vyspala ses…?“, prohodila Xena a přehodila Argo uzdu přes hlavu. Gabriela po ní vrhla otráveně nevlídný pohled a protáhla záda, rozlámaná z tvrdého spaní. Zívla, přičemž se snažila co nejsrozumitelněji říct něco, co by se podobalo otázce: „Proč se tam vlastně trmácíme…?“, vydechla a dokončila: „…vždyť je to všude stejný.“ „Princ Luedipos je můj přítel. Slíbila jsem mu pomoc, když bude potřebovat.“ Stoupla si proti Gabriele, aby ji pomohla s balením. „Proč se pořád někomu vnucuješ? Svět vydržel bez nás dost dlouho…“ „Já se nevnucuju…“, skočila jí Xena do řeči, ale ona se nenechala zastavit: „Callisto zmizela, po Areovi jako by se země slehla a dokonce ani po Dahakovi není vidu ani slechu od doby co…“, zpomalila a v mysli jí vyvstaly bolestné vzpomínky na nedávnou minulost – na Naději, Solana…
   Xena zvážněla a povzdechla si. Přes veškerou svou snahu zapomenout, se ještě stále vracely chvíle, kdy byla zkoušena její schopnost smíru a odpouštění. Gabriela si uvědomila svou chybu. „Promiň… Já…“, zamyslila se a raději rychle změnila téma: „Víš co? Uděláme si prázdniny, co ty na to, hmm?“ „Snad příště. Slíbila jsem to a krom toho – dlužím mu to…“ „Dlužíš? He! A co? Kdo ví co to zase bude. Ať je to cokoliv, přece to může pár dní počkat.“ Xena zanechala své asistence a vyhoupla se do sedla. „Pověz, co ti vadí…?“ Gabriela si přehodila složenou deku přes ruku. „Co mi vadí? Tak já ti řeknu co mi vadí… Chodíš sem tam, snažíš se lidem pomáhat, jak můžeš a když pak chceš aspoň trochu štěstí pro sebe co dostaneš…?! Sotva se vdáš, jsi vdova, pak záhadně otěhotníš a sotva si uvědomíš, že máš dítě…“, zmlkla a nadechla se, „…už nad ním klečíš v ruce s lahví s jedem a nemůžeš uvěřit, že jsi vrah!“ Odmlčela se a podél víček se jí opět zatřpytilo několik slzných kapiček… „…a co - co z toho máš?“, vytlačila polohlasně skrz stažené hrdlo a s pocitem rezignace klesla na zem. Dech se jí chvěl.
   Xena chvíli mlčky seděla a přemýšlela… „Jestli nechceš, tak…“ Gabriela jen vzlykla a snažila se zatlačit pláč. Xena zaváhala, pak ale sesedla a posadila se vedle ní. Nic neříkala. Když v sobě Gabriela našla dost odhodlání, opět jí pohlédla do očí a s prosebným výrazem řekla: „Chci domů Xeno…“ Ještě chvíli Xena mlčela a přemýšlela. „Máš pravdu… Asi to počká…“ Gabriela si náhle připadala příliš sobecky. Zakroutila hlavou… „Né, ty běž…“ Dala Xeně do ruky složenou deku, opřela se o hůl a vstala. „…půjdu sama.“ „Určitě to tak chceš?“ Přikývla… „Můžou tě potřebovat. Já trefím… Jen běž.“
   Xena vstala a objala Gabrielu. „Víš kde mě najít. Budu v Krettésu dokud se nevrátíš…“, pak se odtáhla. Gabriela se jí naposled zadívala do jejích závratně modrých očí a bylo jí najednou ještě víc smutno. „Jo…“, procedila skrz sevřené rty, otočila se a vykročila po svahu dolů. Zamířila na západ – domů.
   Xena jen stála a dívala se za ní ještě dlouho, ale Gabriela se neohlédla. Přestože věděla co slíbila, stále váhala, jestli to bylo moudré, nechat Gabrielu samotnou…

   Den ubíhal, ale cesta se táhla nesnesitelně pomalu. Argo si klopýtala lesní cestou a Xena se zjevně nepřítomně pohupovala v sedle ze strany na stranu. Jen chvílemi to kolem v listí zašumělo a vše opět ztichlo. Zdálo se, že jediné co má nějaký smysl je pravidelné klopýtání podkov. Xena se cítila sklíčeně a přestože to tak Gabriela chtěla, měla stále nepříjemný pocit.
   Netrvalo dlouho a přijela na rozcestí. Do Krettésu to bylo ještě půl dne cesty. Zastavila a prohlédla si cestu před sebou… Ohlédla se a stejně tak si prohlédla i cestu za sebou… Ve válce strávila dost času na to, aby rozpoznala, jak zní ticho před bitvou. Je to úplně jiné, než když je prostě jen ticho. Ve vzduchu visí zvláštní napětí – stejně jako teď. Zbystřila a ruka ji samovolně sklouzla do blízkosti jejího šakramu. Levou rukou pomalu zatáhla za uzdu a otočila Argo na cestu zpět, pohledem ostražitě pročesávajíc zarostlé okolí. Jak pomalu vykračují nazpět vyčkává, co se bude dít. Z ticha se najednou odkudsi ozval známý smích… Argo se polekaně vzepjala na zadní a Xena se rozhlédla kolem dokola, ale nic neviděla. Smích se ozval znovu a ozýval se stále a pokaždé jakoby odjinud.
   Xena neváhala a pobídla Argo, která okamžitě vyrazila vpřed jak nejrychleji mohla. Urazily sotva pár desítek metrů, když se z korun okolních stromů spustila velká síť, padající přímo na ně. Ozval se bojový křik a z obou stran cesty začali vybíhat bojechtivý zbrojnoši. Xena vzhlédla k nebi a jediným pohybem, jímž bleskurychle vytáhla meč z pochvy, máchla nad sebou a rozťala vrženou síť. Ta dopadla na cestu kolem, minouc se účinkem. Kolem Argo se slehl hlouček útočníků, odhodlaně se vrhajících proti Xeně.
   Po té co ze sedla odrazila útok první řady a získala pár okamžiků, než se útočníci zvednou ze země, vytáhla nohy ze třmenů a postavila se na sedlo. Ještě dřív než se na dosah dostal kdokoliv z nich a započal nový útok, odrazila se a se svým příznačným bojovým pokřikem překonala dvojitým saltem skupinku dezorientovaných bojovníků. Jen co dopadla na zem, znovu pozdvihla meč připravena utkat se s další vlnou útoku. A tak znovu a znovu, jako již tolikrát si neúnavně hájila svou čepelí vlastní nepřemožitelnost.
   Jak se bojovníci stále vrhali v útok ve značné přesile, ač by to nikdy dřív nečekala, začala pomalu pociťovat, že jí Gabriela schází. Ale vytrvávala a pomalu, ale jistě vybíjela protivníkovy řady. Náhle, uprostřed řinčení zbraní a pokřiků se odkudsi ozval krátký, ale rázný povel: „Dost!“
   Boj ustal a útočníci se, jak psy, okamžitě stáhli do pozadí. Rozestoupili se a Xena konečně mohla vydechnout. Nedůvěřivě se rozhlédla kolem. Všichni náhle stáli jak zkamenělí, s hlavami sklopenými k zemi. Kdyby se jí teď zachtělo, mohla kteréhokoliv z nich jedinou ranou zbavit života. Nejspíš by se žádný ani nepokusil jí v tom bránit. Otočila se, aby pohlédla do tváře neznámému veliteli. Několik kroků před ní stála nevelká postava, od hlavy k patě zahalená hrubou splývavou róbou. Snažila se prohlédnout stín, který jí vrhala kápě do obličeje, byl ale příliš hluboký. „Kdo jsi?!“, zeptala se Xena rázně. „Nezáleží na tom kdo Já jsem…“, odpověděla ona postava, hlasem náhle tak tichým a měkkým, že se sotva dalo uvěřit, že hovoří tentýž hlas, jež vydal zprvu onen rozkaz. Byl dokonce takový, že si v ten okamžik nebyla jistá, stojí-li proti ní žena či muž, nebo dokonce snad dítě. „A na čem tedy záleží?“ „Vůbec na ničem…“, odpověděla znovu tak tajemně a tiše ta postava. Pak pomalu natáhla ruce před sebe a ukazováčky zamířila krouživým pohybem k obloze. Kolem Xeniných nohou ihned ze země vyrašily tlusté zelené provazce a jako popínavé rostliny ji v mžiku spoutaly na místě. Chtěla sebou trhnou a vymanit se z jejich sevření dokud je čas, ale škrtivé sevření ji neumožňovalo jediný, byť sebemenší pohyb. Na jazyku se jí shromažďovaly výhružky, ale jedna z lián ji sevřela hrdlo tak pevně, že sotva mohla dýchat.
   Pak ona postava pomalu a klidně přistoupila až k ní a lehce jí vyprostila meč ze sevření její dlaně se slovy: „To teď nebudeš potřebovat.“ Pak poodstoupila, otočila se a aniž by cokoliv víc řekla, odešla kudy přišla i s její zbraní.

   Přibližně tou dobou si vykračovala Gabriela už několikátou mílí k domovu. Přestože nevěděla přesně kde je, směr odhadovala správně. Krajina mlčela. Okolní kopce a pahorky se cudně zelenaly a jestli bylo vidět nějaký pohyb, tak jen v dálce, kde se pomalu kolébaly špičky stromů na okraji lesa. Cesta chvílemi splývala s přilehlým polem a naopak. Všude byl klid a k vidění nebylo stále nic, než les a sloup dýmu, stoupající za jedním z příštích pahorků.
   Blesklo jí hlavou: „Kouř…?“ Pár let na cestách po Xeniném boku v ní zanechalo něco podezíravosti a schopnosti předvídat. Bránila se tomu, ale někdy měla ve skrytu duše pocit, jakoby z toho příležitostně vyrůstala malá paranoia. Sebekritická myšlenka, že by Ona mohla být paranoidní se jí ani v nejmenším příliš nezamlouvala, přesto však zrychlila krok a sešla z cesty, směrem přímo za kouřem.
   Blížila se ke kýženému místu a naplnění jejího podezření na sebe nenechalo dlouho čekat. Křik a lomoz… To může znamenat jen jediné… Hlavou jí blesklo, že nemá po ruce Xenu ani nikoho, o koho by se mohla opřít – krom své hole. Vystoupala na vrcholek dalšího kopce a shlédla do blízkého údolí.
   Mezi dřevěnými chatrčemi zahlédla mihnout se několik postav na koních, pronásledujících patrně lidi z vesnice. Vzduch byl prodchnut kouřem a ze země stoupalo žalostně známé aroma tekoucí krve. V krku jí pomalu vysychalo a ona cítila, jak ji kouř škrábe vzadu v nose. Letmo se snažila odhadnout situaci a prozřetelnou myšlenku na proveditelný plán brzy zapudila jako stejně nesmyslnou, jakou je realizace jakéhokoliv spásného plánu. Ač inteligentní, někdy i jí její důvtip selhával a toto byl jeden z těch případů. Rozhlédla se kolem a když se přesvědčila, že nemůže očekávat odkudkoli příchod posily, přistihla sebe sama, jak kalkuluje… Zastyděla se a se sebou opovrhující myšlenkou, se rozeběhla z kopce, přímo do vesnice.
   Nakyslý kouř jí štípal do očí a děsivě omezoval rozhled. Snažila se zorientovat, ale příliš se jí to nedařilo. Obouruč pevně třímala svou hůl, připravena k prvnímu úderu… Křik byl všude kolem, jak už to tak bývá, ale snad ještě nikdy jí nepřipadal tak palčivý a neutěšitelný jako tentokrát. Zafoukal vítr a před ní se otevřela kouřová clona. Vběhla hlouběji do vesnice připravena se utkat s prvním, který jí přijde do cesty.
   Poznala, že je už přímo na návsi, obstoupena hustým dýmem, ale stále žádný protivník. Byla zmatená a poslední střípky sebejistoty pomalu braly za své. Mžourala očima, protože pálení kouře začínalo být stále nesnesitelnější. Kolem, všude kolem v tom kouři se míhaly siluety postav pronásledovatelů na koních i padajících vesničanů, ale kdykoliv se pokusila některou z nich dostihnout, zmizela z dohledu a jiná se opět objevila na druhé straně. Přestávala důvěřovat vlastním smyslům a spočinula opět na návsi. Nebylo už třeba velkého přesvědčování, že je sama. Stála tam a pomalu se otáčela tak, aby získala přehled o celé návsi. Zahlédla další siluety a pak zase další, kousek vedle. Všude kolem ní zuřil boj a jí, jakoby si nikdo ani nevšiml. Každý pokus o jakýkoliv zásah se zdál marným. Nechápala.
   Přímo proti ní se z dýmu začala vynořovat další silueta. Tahle byla ale jiná. Nějaká postava šla klidně přímo k ní a nevšímala si ničeho, co se dělo kolem. Gabriela v sobě sbírala zbytky důvěry ve své smysly a zbystřila v neklidném očekávání… Stála a pozorovala, jak se blíží. Ujistila se, že drží hůl dost pevně a více se rozkročila. Jasně rozeznávala její splývavý šat a čekala, až se vynoří z kouřového příkrovu. Chvíli na to vystoupila z bledě šedého pozadí postava v černé kápi a stále nedbala ničeho co se dělo kolem. Šla pomalu blíž a tiše, jakoby prázdně a bez významu pronesla: „Gabrielo…“
   Gabriela zaostřila zrak a zahleděla se pod černou kapuci. V tom zaslechla z pravé strany dusot kopyt blížícího se koně. Rychle se ohlédla, odvrátíc pozornost od tajemné postavy na útočníka. Zahlédla jen krátké mžiknutí kohosi na koni s napřaženou paží a palcátem připraveným k úderu. Prohnal se kolem jako temný blesk a Gabriela ucítila tříštivou bolest vzadu na hlavě. Pustila hůl a bezvládně klesla k zemi. Necítila tělo, jen měla domnění, že se jí hlava musí rozskočit - hluk doléhal jen z dálky. Měla pocit, že nejspíš leží na zemi, ale jistá si být nemohla. Z posledních sil se vzepjala a pozdvihla hlavu, aby se podívala, kdo to před ní stojí. Obraz se jí třásl a teměl, snažila se zaostřit zrak, ale nešlo to. Tu postavu už neviděla, ale někdo tam přece byl. Šel k ní a říkal její jméno. Slyšela to velmi nejasně a tlumeně, ale určitě to bylo: „Gabrielo…“. Neměl žádnou kápi a ona mohla rozpoznat jeho podobu. Cítila, že se sama sobě ztrácí. Na jazyk se jí v němém úžasu dralo jediné slovo, ale vyslovit jej nemohla: „Perdiku…“

Xena ucítila plesknutí přes tvář a to jí probralo. Zdvihla hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Byla ve velké kamenné místnosti, nepříliš vzdáleně připomínající jeskyni. Netrvalo dlouho, než pochopila co se stalo a kde je. „Á. Vítám tě… Xeno.“, ozval se odkudsi důvěrně známý, úlisně provokativní hlas a následný pokořující smích ji nenechal ani okamžik na pochybách. „Callisto…“, vyslovila ještě dřív, než ji vůbec spatřila. „Promiň mi, prosím, to přijetí…“, pokračovala Callisto, ještě jízlivěji a přitočila se těsně ke Xeně, „…ale jistě sama uznáš, že při přijetí tak vzácného hosta není vhodné spoléhat na náhodu.“ Xena odvrátila tvář a hrdě přitakala: „Jistě…“ Callisto se opět pobaveně zašklebila a vyběhla po několika schodech usadit se na svůj okovaný vězeňský trůn. Přehodila si nohy přes opěradlo a uchopila svůj meč opřený o trůn. „…pak jistě omluvíš tato drobná bezpečnostní opatření.“ a špičkou svého meče ukázala na Xeniny okovy. Xena si prohlédla paže a nohy. Byla přivázána těmi zelenými liánami k jakémusi kamennému kříži, opřenému o stěnu - její šakram byl pryč. Pousmála se: „Natolik se mě bojíš?“ Callisto se začala smát. „Já?“, a dál se samolibě chvástala. Opět seskočila z trůnu a seběhla ke Xeně, tentokrát s mečem v ruce. Podívala se jí z blízka do očí a vycenila zuby. „Hrozně…, se tě bojím.“, zaskuhrala ironicky a znovu se odtáhla. „…ale tentokrát! …hm hm hm – se karta otočila. Já jsem volná a ty tu dlíš v okovech. Ach… Jak jsi jen bezbranná…“, opájela si pocitem své moci a svrchovanosti. „No řekni, nepřipadá ti to dojemné?“ „K pláči.“, odvětila pohrdavě Xena. Callisto se zhluboka nadechla a sála do sebe nádheru tohoto okamžiku a nechávala ji oblažovat i ten nejzasší kout svého vědomí. „Pověz mi Xeno, jaké to je?“ „To víš sama nejlíp…“ „Och – ano. Skoro bych zapomněla. A to jen díky tobě. Ještě, že ses připomněla.“ Xena se znova sebejistě pousmála. Ještě několikrát a na podobné rozhovory si zvykne, napadlo jí. „K věci…“, začala Callisto, „Předpokládám, že víš, proč jsi tu…“ „Tuším…“ „V tom případě je ti myslím jasné, že tě odsud nenechám jen tak odejít.“ „Snad nečekáš, že se tě budu ptát?“, odfrkla Xena. Callisto jí podrážděně přitiskla meč k hrdlu. „Chceš si hrát…? Všimla jsem si, že tu není tvá kamarádka. Myslíš, že ti budu dost dobrá?“, a provokativně zamilovaně se na Xenu zadívala. Odtáhla jí meč z krku a popošla o pár kroků zpět. „Copak asi teď dělá, naše Gabriela?“ „Gabrielu nech napokoji!“, reagovala podrážděně Xena. „Ale, ale. Tobě na tý chudince vážně tolik záleží? No tak se tedy podíváme co je s naší milou Gabrielou…“, a ukázala do magického portálu v rohu místnosti. Z počátku se v něm pouze cosi nesmyslně kabonilo, ale po chvíli začal z mlhy vystupovat jasný obraz.

Gabriela začala přicházet k sobě. Cítila pod sebou tvrdou, studenou zem. Pokusila se pohnout, ale každý pohyb bolel. Když trochu pookřála a byla schopna otevřít oči, zkusila si na hlavě nahmátnout ránu. Bolest už nebyla taková, ale pořád to bylo nepříjemně cítit. Několikrát se zhluboka nadechla a ucítila podivnou vůni mrtvolně chladného vzduchu. Kolem sebe viděla jen mlhu válející se po zemi všude kolem. Pomalu se pokusila vstát. Postavila se na čtyři a prohlédla si zem pod sebou. Kámen. Uviděla svoji hůl, ležela hned vedle ní. Bylo tu jen tlumené světlo, zvedla oči, aby se podívala kde je. Vypadalo to jako jeskyně. Odkudsi z dálky se ozývalo slabé bublání. Sáhla po tyči a opříc se o ní, chystala se vstát, když v tom za sebou zaslechla něčí hlas, jak praví: „Ahoj mami…“ Zamrazilo jí a na okamžik úplně ztuhla. „Co je?“, ozval se tentýž hlas, „Ty mě nechceš vidět?“ Gabriela se s námahou postavila, ale neodvažovala se otočit. Stále doufala, že je to jen přelud – jen halucinace v její raněné mysli. „Stýskalo se mi tu, mami.“ Stále nechtěla uvěřit. „Kdo jsi?“ „Kdo jsem? Tak se na mě podívej.“ Gabriela váhala, ale pak se zdráhavě otočila a strnula. „Ty mě nepoznáváš? Copak ti nejsem podobná?“ Gabriela tam stála neschopna slova a v úleku hleděla na sebe samou. Nebylo žádného, ani toho nejmenšího rozdílu mezi nimi. „To není možné…“, napadlo ji. „No tak, řekni mé jméno… Tak ho vyslov, vím, že to chceš.“ Ostýchala se, ale touha vyslovit jej, byla skutečně velmi silná. „Naděje…?“ Naděje se pousmála: „Sem to já, mami.“ Víc Gabriela nebyla schopna říct, byla zoufalá a zmatená, bez představy co dělat… „Ničeho se neboj, já už ti to odpustila.“, pokračovala Naděje klidně. Jediné čeho byla Gabriela schopna byla jedna pouhá nechápavá slabika: „Co…?“ Naděje se shovívavě usmála, popošla až k ní a vzala ji za ruku. „Pojď, něco ti ukážu.“, a vedla ji napříč malou jeskynní místností k jakémusi vchodu, Gabriele neznámo kam. Prošly jím a stanuly na dlouhé kamenné terase široce přitisknuté k jeskynní stěně tak, že na ní tvořila jakousi římsu. Přišly až k masivnímu cimbuří. Gabriela nechtěla uvěřit vlastním očím. Pod nimi se rozkládala obrovská podzemní prostora, že se téměř na druhý konec dohlédnout nedalo a nad nimi se skvěla závratně vysoká skalní klenba. „Podívej dolů.“, řekla Naděje a ukázala kamsi do hlubin pod nimi. Gabriela se lehce předklonila a spatřila rozlehlé podzemní město, překrásné a děsivé zároveň. „To je Tartaros.“, dodala Naděje. Gabriela vystrašeně couvla a podívala se na Naději. „Proč mi to ukazuješ?“ „To je tvůj nový domov. A já jsem tvůj průvodce…“ „Tomu nevěřím…“, bránila se vytrvale Gabriela, ale začínala se obávat, že nezáleží jestli tomu věří nebo ne. V Nadějiných očí se cosi pohnulo a její výraz náhle Gabrielu vyděsil. „Já taky nevěřila…“ „Proč…?“, ptá se nechápavě, znovu a znovu a marně se snaží složit si dohromady smysl dávající vizi toho, co se právě děje. „Taky jsem nevěděla proč a nebyl nikdo kdo by mi to řekl. Tady budeš mít dost času na přemýšlení. Tak ho využij…“, dovětila chladně Naděje a z jejích nádherných zelených očí šel náhle strach. Poodstoupila a nechala Gabrielu napospas svým pochybám.

Obraz v portále zmatněl a brzy na to zmizel úplně. „Tak co…?“, zeptala se pobaveně Callisto, když viděla výraz v Xenině tváři. „Zdá se, že naše malá přítelkyně má potíže… Co s tím uděláme?“ Xena cítila, že si začíná být nejistá a ztrácí rozvahu. „Pust mě!“ Callisto se jen zasmála. „Myslím, že ti stále nedochází o co tu jde.“ „A o co tedy?“ „Prohrála jsi Xeno. Gabriela je v Tartaru a zůstane tam… hodně dlouho, Naděje si s ní už poradí. A tebe mám já. Není život nádherný?“ „Nevěřím ti ani slovo.“ Callisto na ní znovu pobaveně vycenila zuby. „Třeba tě přesvědčí někdo jiný…“, odtáhla se a zavolala na stráže: „Pošlete ho sem!“ Stráže u dveří kývly a kamsi odešly. Chvíli na to se ve dveřích objevila táž osoba, kterou Xena viděla v lese. Stále zůstávala celá zahalená a držela se jakoby zpátky. Callisto se podívala zpět na Xenu. „Předpokládám, že už se znáte?“ „Od vidění.“, odvětila Xena a pohledem se odvrátila od cizince zpět ke Callisto. Pokračovala: „Máš o mě tak vysoké mínění, že potřebuješ kouzla, abys mě dostala?“ Callisto neodpověděla. „Nechám vás tu teď chvíli o samotě. Mám něco naléhavého… Brzy se ale vrátím.“ Ještě naposled se zazubila, švihla mečem a odešla.
V místnosti zůstala jen Xena a ta tajemná osoba. Když Callisto zmizela, zadívala se Xena opět do stínu pod kapucí, už beze snahy rozpoznat jakýkoliv rys. Chvíli bylo ticho. Když Xena poznala, že se ta osoba k ničemu nemá, začala: „Jsi tak ošklivý, že se nechceš ukázat? Nebo máš strach?“ „…a koho by jsi chtěla vidět?“, opáčila ta osoba hlasem stejně jemným a nekonkrétním, jako předtím v lese. „Tebe.“ Osoba tedy přistoupila o několik kroků blíž ke Xeně. Zastavila se a stáhla si kapuci z hlavy. Xenu zamrazilo v zádech a nevěřícně se ze sebe snažila vymámit: „Solane…?“ Jen se pousmál. „Jsi důvěřivá. Věříš tomu co vidíš? Podívej se ale líp…“, opět si natáhl kapuci přes hlavu a tvář zahalil stín. Vzápětí si ji opět sejmul s otázkou: „…a teď?“ Xena se náhle dívala Gabriele do tváře a nebyla si jistá už vůbec ničím. „Bereš na sebe cizí podoby, protože sám žádnou nemáš?!“ „Beru je na sebe protože nejsi schopna vidět skutečnou podobu…“ Opět se pousmála a přetáhla si kápi přes hlavu. Když si jí potřetí stáhla, měla podobu Xeny. „To už stačí!“, zarazila ho Xena v dalších proměnách. „Jistě…“, odvětil tiše a s úsměvem. Otočil se a začal se pomalu procházet po místnosti. Xena sledovala každý jeho krok. „Co jsi tedy zač?“ Podíval se Xenu a změnil směr chůze blíže k ní. „Já jsem tvé lpění.“ „Lpění?“, nechápala Xena, „Na čem…“ „Chceš snad vidět další podoby? Xeno?“ „Přestaň mluvit v hádankách!“, zareagovala Xena pohotově. Odmlčel se. Vystoupal po schodech ke Callistině trůnu a posadil se. Povzdechl si: „Kdyby to šlo, bylo by mi tě líto.“ „Nestojím o lítost.“, odpověděla Xena zkroušeně a odvrátila pohled jinam. „Vím, že ne. Chci ti pomoct.“ Xena zbystřila, ale nerozuměla. „Nejsem poskok Callisto, jak by sis mohla myslet. Mám vlastní cíle a… řekněme, že hledám nejsnazší cestu jak jich dosáhnout.“ „O co ti jde?“ „Obávám se, že bys mě nepochopila, ale rád bych ti pomohl, pokud budeš souhlasit.“ Xena začala v duchu kalkulovat a dávat si dohromady významy, ale stále nemohla pochopit o co by tomu podívinovi – ať už to byl kdokoliv, mohlo jít. Uvědomila si, že vlastně nemá co ztratit a tak se rozhodla, pokud ne přímo důvěřovat mu, tak ho alespoň vzít v úvahu. „Můžeš pomoci Gabriele?“ „Samozřejmě…“, vstal z trůnu a přistoupil k portálu. „…od toho jsem tady, podívej…“, a ukázal prstem do bílé mlhy, ze které opět začal vystupovat obraz.

   Ještě dlouho potom co Naděje odešla, seděla Gabriela opřená o chladnou skálu a přemýšlela. Snažila se přijít na to, kde udělala chybu a jakou. Proč? Napadalo jí stále. Proč Tartar? Protože otrávila Naději? Protože zabila kněžku z Dahakova chrámu? Nebo dokonce snad proto, že Naději vůbec přivedla na svět? Nerozuměla ničemu a tak v sobě živila alespoň tu trošku naděje, kterou jí dávalo její nepochopení.
   Přemýšlela, ale nic ji nenapadalo. Proto vstala a s domněním, že se dole dozví víc, začala hledat cestu. Procházela jeskynními sály i úzkými chodbami, cesta stále klesala příkrým svahem. Při sestupu objevila ještě několik podobných teras a tak měla jistotu, že jde správně. Nedlouho na to stanula před velkými zavřenými vraty vsazenými do skalního masivu na konci dlouhé, prostorné chodby. Ohlédla se, byla tu sama a bylo jí úzko. Vykročila a když dorazila až k vratům, chystala se zabouchat. Sotva však přišla až k nim, dunivě v nich zapraskalo a před ní se otevřel vchod do Tartaru. Pomalu a ostražitě vešla dál, v rukou neustále mnouc svou hůl. Zdálo se, že stojí na samém dně celé té podivné jeskyně. Prošla branou a stanula na široké dlážděné silnici, vedoucí přímo k branám města. Za ní se ozvalo mohutné zaburácení. Vrata se zabouchla a široko daleko se rozletěla ozvěna zvonivého bouchnutí. Gabriela se rozhlédla kolem. Pod silnicí, kolem celého města tekla široká černá řeka. „Stix…?“, napadlo jí. „Kde je Charón? Neměla by tu místo téhle silnice, být malá loďka?“, přemítala si nahlas, jen tak aby rozptýlila svoji úzkost. „Charóne…“, volala si jen tak potichu, aby jí přeci jen nikdo neslyšel. „Huú, tak kde jsi?“, ale nikdo ji zdálo se, neslyšel – jak doufala.
   Brzy došla k vysokým hradbám. Před ní stála široká věž obkročmo svírající zavřenou bránu. Ve velkých vratech byla zasazena malá dvířka. Gabriela se chvíli rozmýšlela a pak na ně zabušila. „Co do toho tak třískáte?!“, ozval se zpoza dveří skřehotavý podrážděný hlas. „Nejsem hluchej – kruci.“ Otevřelo se malé čtverhranné okénko a v něm se objevil pár nevraživých očí. „Co chceš?!“, vyhrkl na Gabrielu ten za dveřmi. „Jsem tu správně v Tartaru?“, optala se nevinně Gabriela. „Spadla si z Měsíce nebo co? Kde bys jako měla bejt?“ Gabriela pokrčila rameny. Pak se nadechla a chystala si řeč: „Nó, já nevim. Já jsem si Tartaros vlastně představovala úplně jinak. Totiž já si myslim, že…“ „Jasně, že v Tartaru!“, zarazil ji, když poznal, že se až příliš rozjíždí. „Kdo jsi?“ „Mmm, Gabriela.“ Ten za dveřmi něco zamručel a zaskřehotal: „Počkej tady…“, otočil se, odešel a mumlal si při tom: „…musim se kouknout. Kouknout se… musim, kouknout… Gabriela, chmm…“, odfouknul si pohrdavě. Chvíli na to se ozvalo skřehotavé: „…amazonka?“ „Jó!“, zakřičela na něj Gabriela netrpělivě a přešlápla na místě. Brzy se vrátil a odemkl dveře. „Tak poď – hni sebou.“ Gabriela vešla dál. Sotva se protáhla dveřmi vyrazil proti ní pes a jeho dvě hlavy se začaly předhánět v tom, která Gabrielu jako první uštěká k smrti. „Huš potvoro!“, uskočila a ohnala se svojí holí. „Kušuj Azore!“, zaskřehotal ten dveřník a prudce trhl za vodítko zpět. Pes ztichl, stáhl se a nevraživě vrčel, pohledem přilepen na Gabrielu. „Musíte ho omluvit. Nemá rád amazonky…“, omluvil se a tak nějak podivně se zašklebil, pravděpodobně nejspíš pousmál. Otočil se a chystal se odejít. Znovu škubl za vodítko, aby ho pes následoval. Azor se ještě jednou ze svých hlav ohlédl za Gabrielou, otevřel široce tlamu a zapškal, jako by ji chtěl něco výhružného říct. Gabriela ještě slyšela mizící skřehotavé: „Mrcho jedna chlupatá… uštěkaná… Necháš ji na pokoji, potvoro…?“ „Tak, jsem zavřená v Tartaru…“, povzdechla si Gabriela a vydala se do ulic hledat něco, co by ji mohlo pomoci.

„Proč to děláš?“, zeptala se Xena, když obraz podruhé zmizel. „Jak jsem řekl. Mám své cíle…“ a odstoupil od portálu. „Jak jí můžeš pomoci?“ „Přijde na to.“, začal se opět pomalu procházet po místnosti. „Nabídl jsem Callisto drobný obchod… a ona mi věří.“ „Obchod?“ „Slíbil jsem, že mohu napravit, co jsi ty pokazila… Totiž, že jí vrátím její rodiče a co víc, přivedu tě. To jsem dodržel.“ „A co očekáváš od ní.“ „Že se mi nebude plést do cesty a bude se držet stranou až začnu naplňovat své plány…“ „Jaké plány…“ „Jsi příliš zvědavá… Ani netušíš jaká proti vám stojí síla. Pokud se podaří Naději otevřít Dahakovi bránu na tento svět, sotva ho něco zastaví. Na mě je, postarat se, aby se tak nestalo – samozřejmě, vše si žádá svou daň…“ „Jakou daň?“, pokračovala Xena ve vyptávání. „Už víš víc než dost. Pokud chceš své přítelkyni pomoci, máš poslední možnost. Callisto se vrací… Takže…?“

   Gabriela mezitím procházela ulicemi města a přemýšlela, co je na Tartaru tak strašného. Žádné zvláštní utrpení tu zatím neviděla, krom několika nemocných žebráků schoulených ve stínech špinavých koutů. Lidé kolem chodili jako bez duše a nikdo se netvářil, že by jí mohl nějak pomoci. Netrvalo dlouho a narazila v jedné špinavé ulici na malou krčmu. Napadlo jí, že pokud má z někoho něco dostat, je to právě tady – vešla dál.
   Uvnitř nebylo nic zvláštního. Pár stolů, pult… Několik postav, roztroušených kolem jednotlivých stolů. „Ahoj…“, zvolala na celou hospodu, ale její hlas bylo to jediné, co se ozvalo. Nikdo ani neodpověděl, ani nezvedl hlavu. „Tady teda chcípnul pes…“, prohodila si Gabriela pro sebe a šla k výčepu. Za pultem seděl výčepní a pospával. „Haló, slyší mě někdo?“, snažila se na sebe upozornit, ale jediné čeho se jí dostalo bylo: „Chceš pivo?“ „Mmm, chtěla bych se zeptat…“, ale krčmář jako by ji neposlouchal a skočil jí do řeči: „Chceš pivo…?“ „Né, já se chci zeptat, jestli…“ „Tak chceš ho nebo ne?“, nenechal ji domluvit. Gabriela usoudila, že tohle nikam nevede. „Mohla bych dostat něco jinýho?“ „Pivo…“, ozvalo se. Gabriela si odfoukla a obrátila oči v sloup. „Jestli je to to jediný…? Jo, tak jo…“, odsouhlasila, když uznala, že ničeho víc se asi nedožádá.
   Krčmář se s vypětím všech sil postavil a natočil jí, jak si poručila. Přistrčil pulitr k ní a opět se zřítil na svou židli a pokračoval, kde skončil. Gabriela vzala pivo a šla si přisednout k jednomu ze stolů. „Je tu volno?“, zeptala se, když přišla k jednomu z nich, u kterého seděla jediná shrbená postava. Přes hlavu měla přehozený jakýsi potrhaný hadr, takže vůbec nebylo vidět jak vypadá. „Volno…“ Gabriela přisedla a ochutnala pivo… Zaštítila se a odstrčila pulitr dál od sebe. „Hnus. Tohle tu pijou všichni?“ „Jsi jediná – mami…“, a podívala se Gabriele do očí. Gabriela zvážněla. „Tady se pomoci nedočkáš. Pojď se mnou.“ řekla Naděje, zvedla se od stolu a zamířila přímo ke dveřím. Gabriela se už nerozmýšlela a raději ji rychle následovala. „Kam jdeme?“, ptala se, když svižnou chůzí křižovaly desítky zatuchlých uliček. „Tady to není pro tebe…“ Gabriela poslouchala… „Tohle není pravý Tartar. Je to takové smetiště. V pravém Tartaru je víc zábavy.“, zastavila se a s podivně temným úsměvem se zadívala Gabriele do očí. „Jsme tu…“ Gabriela se rozhlédla, kam že to vlastně přišly. Před nimi stála pootevřená brána. Vešly dál.
   Najednou stály pod širým nebem, před nimi se rozprostíralo nádvoří, v čele s jakýmsi chrámem. Obloha byla od obzoru k obzoru kouřově zarudlá a nahnědlé cáry mračen se neutěšeně proháněly mezi větrnými víry. „Vítej doma…“, řekla Naděje a vykročila přes nádvoří, přímo k chrámu. Gabriela stála na místě a z toho všeho začínala mít nepříjemný pocit. Měla strach. Naděje vystoupila po několika prvních schodech stoupajících k chrámu a otočila se. „Pojď dál… Otec už čeká.“ Gabriela cítila, jak jí začíná být horko. Hlavou jí blesklo jediné slovo – Dahak. Dech jí ztěžkl. Vyděšeně kroutila hlavou, pomalu couvala a když zády narazila do vrat, otočila se a rychle utekla zpět, odkud přišla.
   Seč jí dech stačil prchala úzkými uličkami, jak nejdál to bylo možné. Brzy to však vypadalo, že dál už to nepůjde… Přímo před ní vyšlehlo ze země šest plamenů a z každého z nich se zformoval jeden ohnivý voják. Rychle zastavila a když viděla tu spoušť, otočila se a dala se na útěk zpět. Sotva však dorazila k další křižovatce, vytrysklo ze země dalších šest plamenů a stejně jako prve i z těchto se utvořilo šest ohnivých ozbrojenců. Gabriela zabrzdila. Zůstala v uličce sama, obklíčena tuctem Dahakových nohsledů. Ucítila jak se jí něco v krku stáhlo. Sevřela pevně hůl, připravena se bránit, když v tom se odkudsi ozvalo: „Ajijíjájjjáj!“ Gabriela se zarazila a najednou pocítila osvobozující úlevu. Sotva se stačila kolem sebe pořádně rozhlédnout, stála vedle ní Xena, jako by z nebe spadla, v ruce třímajíc svůj šakram. Okamžitě se k sobě přitiskly zády, vyměníce si sotva jediný pohled. „Nějaké potíže?“, nahodila, téměř už rutinně, Xena. Gabrielino okřídlené sebevědomí, jakoby naráz vzlétlo až ke hvězdám: „Nic co bych nezvládla…“, odvětila stejně tak samozřejmě a spustila se bitevní vřava.
   Ohnivci se, jeden za druhým, vrhali proti páru amazonek a úder po úderu se jim dostávali pomalu na tělo. Xena, ač tentokráte po boku s Gabrielou, opět neblaze pocítila absenci, tentokrát svého zabaveného meče. „Xeno? …a…! uá… uch… hech!“, ozvalo se Xeně za zády, zrovna když odrážela levým hákem jednoho z útočníků. „Problém? …ha, ťáh…“ „Hrr, kš… ááá! Co mam dělat?! Zapaluje se mi od nich tyč…! áhh, sss!“ „Taky už mam ruce celý popálený… Tu máš…hajs…!“ „Co navrhuješ? Hua… kají… au…“ „Nezahlídlas tu někde krám s rybama? Ají… u…!“ „Ne, ale prej do Stixu nedávno vypustili nový výsadek piraní… Huš… kšachť…!“ „Tak na co čekáme…? Grrr, hí… haj…!“ „Na tři…? …ukš… huh… tahni!“ „Dobře. Tři!“, vyhrkla ze sebe Xena a vyrazila klenutým saltem do výšin a širokým obloukem překonala val ohnivců. Sotva se odlepila od země, zarazila Gabriela jeden konec své tyče mezi dlažební kameny a vší silou se odrazíc, přeskočila tlupu valících se útočníků. Aniž by dlouze přemýšlela nad rozborem svého výkonu, vzala nohy na ramena a krok za Xenou, prchala uličkami zpět k hlavní bráně.
   Jen co se Dahakovi vojáci zorientovali, vyrazili neúprosně za nimi, zanechávajíce za sebou ohnivé stopy. „Z cesty!“, křičela už z dálky Xena na bezduché kolemjdoucí, kteří se apaticky potáceli ze strany na stranu a tvářili se, jako by ani netušili, která vlastně bije. „Tam! Tam!“, křičela zezadu na Xenu Gabriela a ukazovala před sebe směrem k hlavní bráně. Tyč jí mezitím plápolala jako smolná louče. Vojáci zaostávali jen pár kroků za nimi. Náhle odkudsi zepředu přímo proti nim vyrazil dvouhlavý Azor a svým párem hlav štěkal jak o život. Dlouhými skoky běžel vstříc Xeně s Gabrielou, v dálce za sebou na vodítku vláčiv svého pána, který na něj ze všech sil skřehotal: „Stuj, vobludo jedna! Jen počkej až vstanu! Tak stuj…!“ Azor jakoby neslyšel a hnal se v před. „Co je to za zač?!“, křičela Xena na Gabrielu, když uviděla valící se psí monstrum. Gabriela se jen zahihňala, jako by jí to starosti nedělalo a sotva nabrala trochu dechu volala: „To je Azor… Nemá rád amazonky…“
   Do toho všeho se neustále ozývalo dveřníkovo skřehotání: „Nech je Azore! Je né! Ty za nimi! Vem si je! Ty za nimi…“, a snažil se vymotat z vodítka. Azor se vzepjal, skokem minul Xenu s Gabrielou a vrhl se přímo mezi ohnivce, jejichž hlouček tak poněkud rozptýlil. Sotva se dveřník z vodítka vymotal, už pospíchal zpět, protože na něj z dálky Gabriela křičela: „Bránu! Otevři bránu…!“ Přestože takový zchátralý lazar, vyvinul v sobě dost pohybu na to, aby bránu včas odemkl a otevřel vrata. Xena vyběhla ven, v těsném závěsu Gabriela, pronásledována skupinkou planoucích vojáků, bezprostředně stíhanou dvouhlavým Azorem, který díky své náhle hořící srsti spíše než cokoli jiného, připomínal hřmoucí kulový blesk. Takto seřazeni vyřítili se ven z města, přímo k řece. Až teprve dlouho za nimi se k zemi začaly snášet dohořívající snítky zvířených stébel a prachu.
   Xena s Gabrielou doběhly na samý břeh Stixu a připravily se na útok. Ohnivý vojáci se jeden za druhým začali vrhat v souboj a tak jak přicházeli, brzy začali podléhat drtivému sevření bojovných amazonek, zezadu posílených planoucí kousající bestií. Netrvalo dlouho a jeden za druhým se začínali klátit do černých vod Stixu a s krátkým zasyčením hasnout kdesi na netušeném dně. Brzy na to už zbýval pouze jediný, kterého Azor už sám zahnal do vody a v pronásledování pokračoval ještě chvíli po té, co voják zhasl. Když měl jistotu, že zvítězil, hrdě vyběhl na břeh, otřepal se a vítězně zavil triumfální: „Auúúú…“
   Jen co Gabriela chytila dech, podívala se na Xenu a suše dovětila: „Páni, byla to ale banda teploušů…“ Xena se na ní trochu překvapeně podívala, přičemž si všimla, že má Gabriela problém... Netrvalo dlouho ani jí, než si všimla, že jí stále ještě uhořívá tyč a tak ji rychle rukou namočila do mrtvých vod Stixu, ještě dřív, než ji Xena stačila zarazit, varováním: „Ne…!“