XFAN CZ - Podzemní záležitost, část druhá

Nedlouho po té, co se jednoho rána při cestě do Krettésu Xena s Gabrielou rozdělily, padla Xena poblíž rozcestí uprostřed lesa do léčky a za pomoci kouzla byla zajata a odvlečena do Callistina sídla. Gabriela mezitím pokračovala směrem k domovu, když zahlédla kouř z nedaleké vesnice, drancované tlupou lupičů. Přestože si uvědomovala, že je sama a nemá velikou naději na úspěch, sešla z cesty, ve snaze vesničanům pomoci. Brzy však zjistila, že se zde děje něco velmi podivného, nad čím sama nemá moc a následkem zranění hlavy způsobeném jedním z loupeživých jezdců padla do bezvědomí.
Xena, když byla Callisto konfrontována se svojí nepříznivou situací, poznává díky magickému portálu, že není jediná kdo má potíže. Setkává se z mágem, jehož přispěním byla zajata a snaží se o celé situaci získat alespoň částečný přehled. Gabriela, když se probere z bezvědomí se shledává se svojí mrtvou dcerou – Nadějí, která ji ukazuje její nový domov – Tartaros. Když se na svojí pouti Tartarem setkává s Nadějí podruhé, je zavedena k Dahakovu chrámu, kde jak říká Naděje, ji otec již očekává. Gabriela uteče, když je po cestě přepadena tlupou Dahakových ohnivých vojáků, kteří ji mají přivést zpět. V tom se ale vedle ní objevuje Xena, s jejíž pomocí se podaří vojáky zneškodnit naházením do podzemní řeky Stix…

<< část první

Podzemní záležitost, část druhá
   Nedlouho poté v Callistině hradu.
   „Nestýskalo se ti po mě, doufám.“ začala si při svém návratu Callisto okamžitě dobírat Xenu.
   „Už jsem se tě nemohla dočkat.“
   „To je dobře…“ reagovala Callisto, tradičně jednou ze svých jízlivých odpovědí a obcházela při tom pomalu Xenin kamenný kříž.
   „Ani nevíš, jak jsem netrpělivá. U bohů! Dnes je posvátný den… Slunce už začíná pomalu zapadat, připrav se Xeno, tvůj konec se blíží…“
   „S tím nepočítej.“ Callisto se začala nahlas smát a jak nejlépe uměla, dávala Xeně najevo, jak je směšná.
   „Ach Xeno… Jak nádherné bude vidět tě umírat, nesmířenou se svou porážkou – ve vší tvé nadutosti a samolibosti.“ pokračovala ve svých úsměšcích.
   „Copak si vážně myslíš, že na to máš?“ Callisto se přitiskla ke Xeně a opět ji počastovala svým širokým úsměvem. „Ráda tě o tom přesvědčím…“. Odtáhla se. „Připravila jsem pro tebe něco zcela mimořádného… Bude to bolet, dlouho bolet a pak…? Pak…“ pozdvihla svůj meč a zlehka jeho ostřím přejela Xeně po krku. Objevila se dlouhá tenká krvácející stopa. Xena jen zavřela oči, odvrátila hlavu jinam a se zaťatými zuby snášela Callistiny hrátky.
   Callisto si zalíbeně prohlížela Xeninu krvácející ránu. Stáhla svůj meč zpět, zavřela oči a špičkou jazyka dlouze olízla kapičky krve, pomalu kanoucí po Xenině krku. Pak se opět o kousek odtáhla. „Mmm, jsi sladká, Xeno… Skoro tě bude škoda.“ Otočila se a namířila si to opět pryč. Pak se náhle zastavila a ohlédla, na tváři široký úsměv: „Né!“ Zadívala se na Xenu a oči jí zářily vítězstvím. Xena měla stále odvrácenou hlavu a na Callisto nijak nereagovala. Teď byla Callisto opravdu šťastná. Viděla před sebou Xenu, pokořenou a trpící – odešla.

   „No, my ti moc děkujem, Chroxi, za dobrý jídlo, ale už vážně budeme muset jít.“ poděkovala vděčně Gabriela, když do sebe vpravila poslední sousto hubené pečeně. Starý vrátný se otočil od bublajícího kotlíku nad ohništěm a hodil uvařenou krysu napříč místností do Azorova rohu. Sotva před Azora nebožka myška dopadla, už se na ní jeho dvě hlavy vrhly a jako o život se začaly předhánět, která víc urve. Gabriela, když to viděla, jen se pobaveně uchechtla a vstala od stolu.
   Xena stála se založenýma rukama vedle okna, opřena o zeď a dívala se ven. „Jak dlouho už jsi tu?“ zeptala se Chroxe.
   „Nó…“ zavrčel Chrox „Charón měl tehdy ještě pár vlasů, když mě převážel…“ zamyslil se. „Asi tak tisíc let.“
   „Páni,“ ozvala se uznale Gabriela „to už je věk. Nenudíš se tady?“
   „Někdy… Už to není co to bývalo…“ zavzpomínal nostalgicky Chrox, na svou rádoby válečnickou minulost. Pak pokračoval: „…a proč vy jste tu?“ Podíval se střídavě na Gabrielu a pak na Xenu.
   „My...,“ začala Gabriela „my vlastně ani…“ a pohledem, jakoby tázavě zamířila na Xenu „…nevíme. Jo. Někdo se asi splet a tak jsme tu – dočasně samozřejmě, než se to vysvětlí.“
   Chrox se začal nevěřícně smát. „Takových nevinných tady chodí na tisíce. Jo, he he, to určitě. Když jste jednou tady, už se toho moc nevysvětlí, to mi věřte.“ odfrkl si a otočil se zpět ke kotlíku.
   „No vážně!“ bránila se dotčeně Gabriela. „My…“
   Xena jí skočila do řeči: „Jak se dostaneme k Hádovi?“
   Chrox zbystřel a otočil se zpět na Xenu. „Ó. Hádovi…?“ zamyslil se, ale pak toho nechal se slovy: „Na to zapomeňte, tam se nedostanete.“
   „Proč?“ zeptala se Gabriela.
   „Musely byste projít celým Tartarem, než by jste přišly k jeho sídlu a dovnitř by jste se stejně nejspíš nedostaly. Zapomeňte na to a raději si zvykejte. Buďte rády, že jste dopadly tak, jak jste dopadly. Mohlo to být o móc, horší. Hmm, hmm…“ a nacpal si do pusy kus vařené havěti.
   „Řekni, kudy se tam jde?“ nenechala se odradit Xena.
   „Říkám, zapomeňte na…“
   „Kudy!“ zopakovala Xena neústupně. Chrox si povzdechl, sedl si na kraj lavice a zdálo se, že povolil.

   Slunce mezitím už urazilo svou cestu na západ a chystalo se každou chvílí svalit se za obzor. Zšeřelo se. Xena dál setrvávala připoutána ke kříži a v osamění sledovala, jak se místnost pomalu zaplňuje stíny. Zvenčí doléhal zvuk bubnů a dutou ozvěnou plnil celou místnost. Dívala se do magického portálu, jak se v něm vytrvale víří mlha a tvářila se úplně klidně. Pak vše utichlo a bubny vystřídala ozvěna blížících se kroků, doprovázena jakýmsi vrzáním a skřípěním. Brzy na to do místnosti vpochodovalo osm statných mužů, z nichž první tři před sebou tlačili jakousi masivní káru, zvlášť uzpůsobenou pro převoz vězně. Aniž by kdokoliv z nich řekl jediné slovo, přistavili káru před Xenu, obstoupili kamenný kříž a ztěžka jej nadzvedli. Poponesli až těsně ke káře, pomalu jej vytáhli nahoru a opřeli o podpůrný rám tak, aby byl kříž i s Xenou na korbě pevně usazen. Rozestoupili se a pomalu začali tlačit káru ven.
   Slunce právě zapadalo a svou sytě rudou září zalévalo vše od obzoru k obzoru. Před Xenou se otevřela volná příjezdová cesta, vedoucí přímo na popraviště. Kolem plály vysoké ohně a jejich hučení splývalo s praskotem kol. Bylo ticho. Kolem byla shromážděna snad polovina Callistina vojska. Sama Callisto stála na zvláštní sroubené konstrukci, jakési tribuně vysoko nad popravištěm tak, aby měla na Xenu ten nejlepší možný výhled. Už se nemohla dočkat…
   Kára se mezitím pomalu přibližovala k místu popravy a Xena před sebou začala rozpoznávat jakousi velkou díru v zemi, ze které tenkými pramínky unikal bílý kouř. Rozhlédla se důkladně kolem. Pak se znovu podívala na svá pouta a cosi začala potichu, jakoby sama pro sebe šeptat. V okamžik kdy skončila, se pouta pohnula a zelené liány se zlehka povolily.
   Dorazili na místo. Před Xenou se rozprostírala velká kruhová jáma, pod okraj zaplněna bublající lávou. Sálalo z ní horko a vzduch nad ní se silně chvěl. Xena se jen zlehka pousmála a vzhlédla ke Callisto. Viděla, jak jí oči planou napětím a u pasu visí její šakram, těšící se mazlivým dotekům Callistiných prstů.
   Když byl kříž z káry sejmut, připevnili ho na dvě kluzné koleje, strmě klesající přímo do lávy. Jakmile bylo hotovo, všichni poodstoupili zpět a Callisto pokynula, aby začali bubnovat. Bubny se rozezněly a shůry se ozvalo přešťastné: „Sbohem Xeno!“
   Lana spouštěcího mechanismu se napjala, zavrzala a kříž i s Xenou se pomalu začal spouštět do žhnoucí lávy. Xena se zeširoka usmála a její oči jakoby se rozzářily. „Nepospíchej tolik, Callisto...!“ zvolala. Vzápětí sebou trhla, vyprostila ruce ze sevření lián a rozepjatými pažemi se zapřela o ramena kříže. Hbitě se vysoukala až nahoru a rozkročmo se postavila na klesající monolit. Bubnování utichlo.
   Callistin vítězný úsměv v ten okamžik jaksi povadl. Stála tam, na svém výsostném místě zaražena, neschopna pochopit, jak je něco takového vůbec možné. Brzy se však vzpamatovala a zakřičela na své zírající vojáky: „Hoďte jí tam!“
   Xena neváhala ani vteřinu. Seskočila dolů a pohotově odzbrojila prvního z vojáků, který vyrazil proti ní, splnit rozkaz. Vyhnula se dráze jeho meče, loktem jej udeřila do tváře a zatímco se hroutil k zemi, vytrhla mu meč z ruky. Kolem ní se okamžitě shromáždil dav vojáků připravených se bít s možná největší bojovnicí, jakou kdy viděli. Chvíli se nikdo z nich nepohnul a Xena vyčkávala, který zaútočí jako první. …až se jeden odhodlal a zaútočil, bezprostředně následován dalšími a dalšími.
   Když Callisto viděla, že je její plán v ohrožení sama, jak nejrychleji mohla seběhla na zem, odhodlána s Xenou skoncovat po svém. Vytasila meč, vrhla se do davu a nesmlouvavými ranami si klestila cestu až ke Xeně. Za okamžik už opět stály proti sobě, tváří v tvář, dvě největší bojovnice, jaké kdy svět spatřil v souboji na život a smrt odhodlané, každá z nich, potvrdit své prvenství. Vojáci se postupně stáhli zpět a jen přihlíželi.
   „Nepřestáváš mě fascinovat, Xeno. Byla jsem už tak blízko… Copak musíš vždycky všechno zkazit?“ vyčítala Callisto Xeně její neporazitelnost, rozčíleně a uznale zároveň.
   „Asi jen síla zvyku. Tak? Co se mnou teď uděláš?“
   „Nech se překvapit.“ odpověděla Callisto a rozvášněně se vrhla proti Xeně.
   Rána střídala ránu, úder byl splácen úderem a jediná chyba by znamenala smrt. Síly se zdály být na obou stranách vyrovnané a vítězství se nepřiklánělo na žádnou ze stran. Výhoda v mžiku přecházela v nevýhodu a naopak, útok v obranu. Poslední zbytky slunečního svitu se rozplývaly ve světle ohňů a v písku se neúnavně míhaly dva černé stíny, chvějící se v nestálém osvětlení.
   Pak se naskytla příležitost a na okamžik se zdálo, že váhy se začínají vychylovat. Callisto se neubránila jednomu z Xeniných kopů a vzápětí se ocitla na zemi. Xena však, místo toho, aby své výhody využila, obrátila se a zamířila zpět do hradu. Callisto neváhala, vyskočila ze země a jala se Xenu pronásledovat.

   „Co si o tom myslíš, Xeno?“ zeptala se Gabriela, když se před nimi otevřela země hladových duchů – druhá etapa na jejich cestě Tartarem.
   „…že Chrox asi věděl co říká.“
   Nízko nad nimi vysela těžká, kouřová mračna a nepokojně plula po temně žluté obloze, jakoby se stále hnala za něčím, čeho stejně nedosáhnou. Kam jen oko dohlédlo se rozprostírala poušť, hustě protkána černí ostrých skalisek.
   Gabriela se zachvěla. „Necítím se tu dobře.“
   „Je to Tartaros, Gabrielo. Tady se nemáš cítit dobře.“ poznamenala věcně Xena.
   „No, hlavně jestli jdeme správně.“
   „Doufej…“
   „Chm, ty teda dokážeš člověka povzbudit. Navíc jsi mi ještě ani nijak srozumitelně nevysvětlila, jakto že jsi tu taky.“ a mimoděk zabořila jeden konec své hole do písku, přičemž jí uvízl v oku náhodně se povalující lebky.
   „Asi proto, že pro to srozumitelné vysvětlení nemám… Co… Co to tam máš?“ zadívala se Xena na Gabrielino podivné počínání s holí.
   „Hmm…?“ podivila se Gabriela a prohlédla si svůj úlovek. „Pomoz mi…“ a strčila před Xenu na tyč napíchnutou lebku.
   „Co?“ zaštítila se nechápavě Xena.
   „Sundej jí. Copak si zapomněla…?“ a nadhodila si demonstrativně svojí, od Stixu, umrtvenou ruku.
   „Aha…“ Xena se štítivě chopila lebky a stáhla jí z hole.
   „Díky…“ řekla Gabriela a stiskla si hůl po paží. „Podej mi jí…“
   „Cože?“
   „Podej mi jí.“ zopakovala Gabriela. Xena sice nechápala o co jí jde, ale ve snaze se lebky co nejrychleji zbavit ji raději Gabriele hned předala. Gabriela ji zdravou rukou uchopila a krčním otvorem narazila na vrchní konec hole. Pobaveně se usmála nad svým dílem a klidně pokračovala v chůzi.
   Xena trochu nešťastně zakroutila hlavou nad podivností Gabrieliny zábavy a raději si otřela ruku o oděv.
   „Spíš by mě zajímalo,“ zeptala se Xena „jak se ti během tak krátké doby podařilo dostat se až sem. Jen co z tebe na okamžik spustím oči… Jseš v Tartaru. Můžeš mi vysvětlit, jak se ti něco takového povedlo?“
   „Sama ani nevím. Sejdeš takhle z cesty na pomoc jedný vesnici, dostaneš ránu do hlavy a jseš tu.“ řekla prostě Gabriela.
   „Co tím myslíš – na pomoc vesnici?“
   „No, celý to vlastně bylo hrozně podivný.“ chopila se pohotově příležitosti k vyprávění. „Nejdřív to vypadalo, že ji někdo přepadl, ale když jsem tam přišla, jakoby tam ani nikdo ve skutečnosti nebyl. Pak se před tebou objeví nějaká postava v kápi, ani jí není vidět do obličeje a pak… Bum, jsi tu.“
   Xeně na čele naběhla přemýšlivá vráska. „Myslíš taková malá, v černém plášti od hlavy až k patě?“
   „Jo, tak nějak…“ Gabriela se trochu zarazila. „Tys jí taky viděla?“ zeptala se udiveně.
   „Obávám se.“
   „Jak?“
   „Potkaly jsme se v lese, při jedné šarvátce… Nejdřív mě zajala, předhodila Callisto a pak mě najednou zase pustila a poslala tobě na pomoc.“
   Gabriela zaujatě poslouchala. „Callisto? …a ty tomu rozumíš?“
   „Radši to ani nezkouším. Měla bys udělat to samé a spíš se soustředit na to, abychom odsud co nejrychleji zmizely.“

   Sotva Xena stačila doběhnout do Callistina trůnního sálu, už za sebou slyšela vábivé: „Xeno? Xeno…“ Callisto si klidně vykračovala po chodbách v Xeniných stopách a pátravě se rozhlížela kolem.
   „Kde jsi, Xeno? Odsud neutečeš, proč to nevzdáš?“
   Xena zatím popošla blíže k zavřenému portálu. Ve dveřích se objevila Callisto, uviděla Xenu a zastavila se. „Copak Xeno? Ty se mě bojíš, že přede mnou tak utíkáš?“ dobírala si jí. Xena mlčela a čekala, až se Callisto odhodlá k dalšímu kroku. Mlha v portále za Xeninými zády se začínala čeřit a pomalu, sotva znatelně řídnout.
   Callisto pozdvihla meč o něco výš a šla Xeně vstříc, připravena vše skoncovat. „No? Nechceš popřát hodně štěstí na cestu Tartarem?“
   Xena stále mlčela a čekala, až Callisto zaútočí. Zdálo se, že Callisto už přestala jednostranná konverzace bavit a tak se dočkala - Callisto zaútočila.
   Xena odrážela úder za úderem. Callisto ve svém zanícení poněkud ztratila rozvahu, ale stále ještě byla dost pozorná na to, aby neudělala další zbytečnou chybu. V hlavě jí zůstala jediná myšlenka: „Zabít.“ Přestala šetřit silami a do každé další rány dávala vše co měla. Zdálo se jí, že už to trvá příliš dlouho. Chtěla to skončit, porazit Xenu a konečně být První.
   Ač se Xena pouze bránila, vytrvávala a nepouštěla si rozvášněnou Callisto příliš k tělu. Callisto z Xeniného výrazu cítila přesvědčení, že ona kontroluje situaci a to jí ještě víc rozpalovalo. Xena se snažila udržet souboj pokud možno na místě a při každém dalším útoku o krok poodstoupila tak, že se brzy jejich strany obrátily. A tehdy měla Callisto tam, kde chtěla – zády k portálu. Callisto byla příliš zaneprázdněna bojem na to, aby si všimla, že se portál otevírá. Mlha zmizela a místo ní objevil čirý obraz, připomínající oblohu před bouří. Xena neobyčejnou silou odrazila poslední Callistin úder, což Callisto na okamžik zmátlo. Ustoupila o krok a klidně ke Callisto pronesla: „Hodně štěstí na cestě Tartarem.“
   Callisto se pobaveně ušklíbla a připravila se k dalšímu výpadu, když v tom Xena natáhla ruku a jakási neviditelná síla v ten okamžik odrazila Callisto prudce vzad, přímo do otevřeného portálu. Callistin obraz se pomalu ztrácel na mračném pozadí a její křik slábnul, až nakonec úplně zanikl.
   Xena sklonila meč špičkou dolů a zavřela oči. Její podoba zmizela a všechny rysy a tvary se přetvořily do podoby Callisto. Otevřela oči a mávla rukou. Portál se zavřel a ztmavl, jakoby vyhasínal. Vlídně se pousmála a odešla.

   „Viděls to taky, Hamlési?“ zeptala se Gabriela lebky po té, co zahlédla v dálce na obloze podivný zášleh. „Co…?“ přiklonila se blíže ke své holi. „…á, jak bys mohl, nemáš oči. Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout. Nebudeme o tom už mluvit.“
   „S kým to mluvíš?“ zeptala se Xena, když si všimla, že Gabriela s kýmsi rozmlouvá.
   „É, co?“ zareagovala Gabriela.
   „To mluvíš s tou lebkou?“
   „Aha, promiň, já zapomněla. Xeno, to je Hamlés…“ pak se otočila na lebku a řekla: „Hamlési, to je Xena.“ Podívala se zpět na Xenu a pokračovala: „Musíš ho omluvit, chtěl ti potřást rukou, ale už mu obě upadly.“ uchechtla se. „Však víš jak to chodí.“
   „Jistě.“ přitakala Xena s předstíraným shovívavým úsměvem a obrátila oči v sloup.
   „Mimochodem…“ ozvala se Gabriela. „Začínají mě bolet nohy, nevíš kdy se tady stmívá?“
   „Obávám se, že nestmívá. …ale měli bychom se někde zastavit.“ uznala Xena.
   „Páni, táboření v Tartaru! Škoda, že tu nemam své svitky. Tomu nikdo neuvěří!“ vykřikla Gabriela unešeně.
   „Věz, že uvěří.“ odpověděla Xena a na mysli jí vytanul Gabrielin smysl pro dramatičnost.
   „Myslíš…?“ řekla vážně Gabriela.
   Xena se odmlčela a raději změnila téma: „Támhle na té vyvýšenině se utáboříme.“ a ukázala na skálu přibližně míli před nimi, vyvráceně čnící z písčitého pahorku.
   „Myslíš, že je to bezpečné?“
   „Napadá tě něco lepšího?“ zeptala se zaujatě Xena.
   Gabriela se zamyslila. „Mmm… Ne.“
   „Tak vidíš.“
   Pokračovaly v chůzi a dva páry stop, které se za nimi táhly pískem byly tím jediným co tu bylo k nalezení, krom vyprahlých zavátých koster. Vše kolem zůstávalo naprosto neměnné, obloha stále stejně žlutá a zatažená, vítr co občas zavál stejně suchý a pomíjivý.
   Když došly na místo, posadily se pod sklácený útes, který nad nimi tvořil jakýsi převis a zadívaly se v dál. K vidění nebylo nic.
   „Myslíš, že je to ještě daleko?“ zeptala se Gabriela, když viděla od obzoru k obzoru jen poušť posázenou útesy a zmocnil se jí tísnivý pocit melancholie.
   „Chrox říkal: ,Dva dny pouští, od brány pořád rovně.’“ a podívala se směrem odkud přišly. Dvě uzoučké koleje stop se táhly rovně až za obzor.
   „No, zažily jsme už i horší, že jo?“ snažila se Gabriela povzbudit si sebevědomí. Odpovědí jí byl Xenin pochybovačný pohled.
   „V Tartaru ještě nikdo nezůstal neprávem.“ řekla po chvíli Xena, aby sobě i Gabriele dodala více naděje a natáhla se vedle Gabriely na plochý kámen. „Skus usnout.“ dodala a zavřela oči.
   Gabriela se stále dívala směrem jejich příští cesty. S rukou to bylo už lepší, ale hýbat se s ní ještě příliš nedalo. Pak sklouzla pohledem na prázdnou lebku, zdobící její hůl.
   „Co koukáš…? Myslíš si, že se odsud nedostaneme? To se pleteš. My už jsme se dostaly z jinačí šlamastiky, chápeš Hamlési?“ vysvětlovala lebce. Pak se natáhla a sejmula jí z hole. Uchopila ji pevně do dlaně a hloubavě se zadívala do jejích prázdných očí.
   Xena zvolna usínala, když v tom zaslechla tichý a pateticky znějící Gabrielin hlas: „Být či nebýt…?“
   Otevřela oči a vzhlédla ke Gabriele, trochu tázavě a udiveně zároveň, ale mlčela.
   „No, Hamlési? Pověz…“ dožadovala se Gabriela odpovědi. „Být či nebýt? Ha?“ pousmála se, jak se jí podařilo dostat lebku do úzkých. „To je otázka, co?“
   „Gabrielo?“ ozvala se nesměle Xena.
   „Jo?“ podívala se na ní Gabriela, lebku stále třímajíc v ruce.
   „To nezapomeň…“
   Gabriela se zamyslela. „Myslíš, že je to dobrý?“
   „Mm… Mohlo by se to chytit.“
   Gabriela se ještě hlouběji zamyslela. „…možná. …jo.“ uznala. „Jo, myslim, že by mohlo.“

   Když se obě probudily, vše bylo stejné jako předtím. Tvrdé spaní sil dvakrát nepřidalo, ale dalo se říci, že je nový den. Xena s Gabrielou skromně posnídaly co jim Chrox přibalil na cestu a vypravily se dál, pokračovat svoji pouť k Hádovi.
   Šly, jen co noha nohu mine, zato však vytrvale. Útesy kolem pomalu ubíhaly vzad, mračna zase vpřed, písek zůstával. Urazily několik mil, když v tom se začal zvedat vítr. Mračna, jakoby klesla ještě níž a změnila směr – stáčela se v širokých kruzích do velikého víru.
   „Xeno?“ hlesla Gabriela vystrašeně. „Co se to děje?“ Na tváři se snažila předstírat zlehčující úsměv.
   Xena chvíli mlčela a pozorovala. „Já nevím.“ Pak dodala: „Ale vůbec se mi to nelíbí.“
   „Neměly bychom se radši schovat?“ navrhla Gabriela.
   „Dobrý nápad. Támhle, to by mohlo jít.“ odsouhlasila Xena a ukázala na nejbližší, vhodně vypadající skalisko.
   Ihned se vydaly jeho směrem, když v tom se pod nimi začal písek propadat.
   „Xeno!“ vykřikla Gabriela, když jí noha zajela do písku, posléze i druhá a ona začala klesat.
   „Gabrielo! Chyť se!“ neváhala Xena, rychle se položila na zem a natáhla ruku ke Gabriele. Gabriela ji sevřela, jak nejsilněji mohla, však když Xena zatáhla, aby jí pomohla i ona se začala propadat.
   „Xeno!“ vykřikla Gabriela podruhé, když viděla, co se děje. Xena se rychle rozhlížela kolem sebe a snažila se na něco přijít, něčeho si všimnout, ale nebylo čeho.
   „Xeno, já mam strach.“ Gabriele přeskakoval hlas. Hůl se pokoušela zapíchnout do písku tak, aby se o ní mohla opřít, však marně.
   „Xeno…“
   „Jó, já vim.“ opáčila neméně neklidně Xena. Gabriela se propadala hlouběji a hlouběji, brzy byla po bradu v písku.
   „Gabrielo! Gabrielo!“ začala křičet Xena, když viděla, že se nad její nejlepší přítelkyní písek za chvíli uzavře a ona věděla, že nemá, jak jí pomoci.
   „Xeno…“ řekla naposled Gabriela, dokud ještě mohla.
   Xena se zoufale snažila na něco přijít. „Gabrielo! Gabrielo, poslouchej…“ volala, zatímco sama byla v písku už po ramena a stále klesala. „Tohle je Tartaros. Sem se dostávají mrtvý. Takže tu nikdo už nemůže umřít znova! Bude to dobrý, neboj! Bude to… Gabrielo!“
   Gabriela se začala ztrácet pod návalem písku. Chvíli na to ji země pohltila zcela.
   „Gabrielo…“ vzlykla Xena a oči se jí zalily slzami.
   „Dobře. Dobře…“, snažila se uklidnit. „Dobře…“ připravovala se na nadcházející okamžik. Zavřela oči a písek se nad ní uzavřel. „Teď.“ řekla si v duchu a náhle pocítila, jakoby někam padala. Všude kolem ní byl stále písek, ale naprosto zřetelně cítila, jak někam padá. Nedokázala odhadnout, za jak dlouho, na to měla smysly příliš zamlžené, ale ucítila pod sebou pevnou zem. Písek začal řídnout a klesat. Brzy mohla otevřít oči, nadechnout se a podívat, co se děje. Byla stále tma, ale písku ubývalo a ona klouzala po hladkém kameni kamsi dolů.
   „Ááááá…“ rozeznělo se tlumeně prostorem a neustále sílilo. Brzy na to se ze stropního otvoru začal sypat písek a na podlaze tvořil široký kužel. Křik sílil, až byl zcela jasný.
   Gabriela pod sebou uviděla slabé světlo, které se rychle blížilo. Viděla písek sypající se dolů, kamsi na podlahu a dokonce matně rozeznala tvar tunelu, kterým padala. Zem pod ní skončila a ona se ocitla ve vzduchu. Padala volným pádem od stropu stejně, jako kterékoliv z písečných zrnek – jen hlučněji. Dopadla a zabořila se do písku. Nic jí obzvlášť nebolelo, zdálo se, že je nezraněná. Ihned se rozhlédla kolem sebe. Náhle ucítila ránu do hlavy a v zápětí svojí, navrátivší se hůl, co víc i s lebkou Hamlésem. Ihned se po ní natáhla a podívala Hamlésovi do jeho prázdných očních důlků. „No…“ řekla rozradostněně „Zdá se, že Být.“
   Sotva stačila doříct, ozval se Xenin křik a brzy na to i Xena samotná. Gabriela vzhlédla ke stropu od kterého právě padala Xena dolů do písku a přestože po bitvě nebylo ani náznaku, ozývalo se bojové: „Ajijííjáj!“ utišené až Xeniným dopadem.
   „Xeno! Jsi celá?“ zeptala se naléhavě Gabriela, zatímco se snažila vyhrabat ze stále se navršující hromady.
   „Zdá se. A ty?“
   „Jo, jo. Taky. Pojď rychle odsud, než nás to znovu zasype.“
   Jen co se dostaly do bezpečí a oprostily se od písečných zrnek napadaných úplně všude, rozhlédly se důkladně kolem.
   „Tušíš, kde jsme?“ zeptala se Gabriela, když si prohlédly nevelkou jeskynní místnost.
   „Ne.“ odpověděla Xena a vydala se za světlem pronikajícím volným vchodem. Gabriela neváhala a se slovy: „Pojď Hamlési.“ se hned vypravila za ní.
   Před nimi se otevřela velká, ale nízká jeskyně, na jejímž konci se mihotaly dva vysoké ohně. Gabriela se Xenou si vyměnily pohledy a šly dál. Mezi ohni stály, vedle sebe, dva kamenné stoly a mezi nimi postava. Zdálo se, že o nich neví - stála zády k nim, zahalena pláštěm. Opatrně a pozorně se přibližovaly. Na protější stěně se chaoticky míhaly stíny vrhané plameny. Vypadalo to, že je na konci jeskyně hluboká strž.
   „Promiňte,“ oslovila ji opatrně Gabriela, pamatujíc, kde se nacházejí a chystala se pokračovat, když v tom se za ní ozvalo: „Ovšem…“
   Gabriela se Xenou se ohlédly. Nevšimly si, že by tam byl, krom nich, přítomen ještě někdo jiný.
   „…já se nezlobím.“
   „Naděje…“ řekla strnule Gabriela.
   „Už na vás čekám. Mami… Xeno…“ přivítala je Naděje zdvořile, s potěšeným přízvukem a pohostinně se usmála. Pak vykročila vpřed, obešla Xenu s Gabrielou a postavila se vedle kněze, který se k nim otočil čelem. Mlčel. Naděje se pohledem vrátila zpět na Gabrielu a řekla už o něco důrazněji: „Doufám, že tentokrát už konečně přijmeš mé pozvání?“
   „Co to má znamenat?“ zasáhla rázně Xena.
   „Neboj, Xeno.“ Odpověděla Naděje. „Ani na tebe jsem nezapomněla. Mám pro tebe malé překvapení, však uvidíš.“ dořekla a z obou stran jeskyně vystoupilo několik postav ve zbroji. Obstoupily Xenu s Gabrielou a uzavřely kolem nich půlkruh.
   Kněz se k nim opět otočil zády a obrátil několik listů ve velké knize, položené na podstavci, na který však nebylo z Xenina místa vidět. Naděje krátce ulpěla pohledem na Gabrielině holi s naraženou lebkou. Pousmála se a řekla: „Vidím, že se přizpůsobujete.“
   Gabriela se Xenou stály a mlčely.
   „Když jste tu, můžeme začít.“ řekla Naděje.
   Kněz se podíval na Naději a sípavě poznamenal: „Vše je připraveno.“
   Naděje kývla a rozkázala vojákům: „Připoutejte ji.“ Dva z nich vystoupili vpřed, vyrvali Gabriele hůl z ruky a chopili se jí, táhnouce k pravému oltáři.
   „Hej! Co…? Nechte mě!“ vzpírala se Gabriela, ale vojáci ji přitiskli na desku stolu a spoutali.
   „Pusť ji!“ nařídila Xena Naději, ale ta jí nevěnovala pozornost. Odvrátila se od ní a přistoupila k volnému oltáři.
   „Ty neslyšíš?!“ osočila ji Xena důrazně a vykročila odhodlaně směrem k ní.
   Naděje se ohlédla a s nesmlouvavým pronikavým pohledem Xenu zarazila: „Teď na tebe není čas!“ Koukla se Xeně přes rameno a kývla na čekající vojáky, kteří se chopili svých zbraní a vykročili proti Xeně.
   „Xeno!“ ozvala se Gabriela a snažila se zvednout hlavu, aby lépe viděla co se děje.
   Xena neváhala, přiskočila k vojákovi, jenž držel Gabrielinu hůl a vytrhla mu ji z ruky. Napřáhla se a několika přesně mířenými údery jej poslala k zemi. Srazila z konce hole Gabrielinu okrasu a připravila se utkat s dalšími. Vojáci vyrazili vpřed. Xena odrážela úder za úderem a příležitostně kontrolovala, co se děje s Gabrielou.
   Naděje mezitím ulehla na oltář. Kněz se zahleděl do knihy a začal obřad.
   „Xeno…!“ volala Gabriela, ale Xena měla plné ruce práce. Pohotově odrážela útočníky tvrdými ranami, ale její meč jí chyběl. Poznala, že nemá mnoho času a ať už Naděje připravuje cokoliv, nebude to dlouho trvat. Uchopila tedy svůj šakram a vrhla jej mezi útočníky. Zablýskl se ve světle plamenů a zamířil přímo na cíl, když v tom se ozvalo cinknutí a cosi jej odklonilo z jeho dráhy. Šakram se odrazil od skály a vrátil zpět ke Xeně, minuv cíl. Xena jej chytila a překvapena se snažila zjistit, co se děje, když v tom zahlédla před sebou, na druhé straně jeskyně, stát Callisto s prvním – zabaveným šakramem v ruce.
   Bylo zjevné, že se Callisto baví. Šla blíž ke Xeně.
   „Co tu děláš? Ty jsi to překvapení?!“ zakřičela Xena na Callisto a co nejrychleji se snažila zneškodnit další dotěrné útočníky.
   Gabriela se mezitím neúnavně snažila vyprostit z pout, ale nešlo to. Kněz tiše odříkával další a další magické formule a do vzduchu prstem kreslil nesrozumitelné obrazce. Naděje pozorně sledovala Gabrielu. Gabriela cítila, že slábne a obrátila hlavu k Naději.
   „Proč to děláš?“ zeptala se polohlasně - smířeně, rezignovaně.
   „Copak ty to pořád nechápeš?“ odpověděla Naděje. „Proč se bráníš? Spoj se semnou a až společně otevřeme Dahakovi bránu na svět, budeš stát po mém boku a všichni společně budeme vládnout světu. Společně, jako rodina.“ Gabriela zesláble zakroutila nesouhlasně hlavou. Naděje pokračovala: „Jseš vyvolená, proč se zdráháš, svět tě bude uctívat jako bohyni. Přijmi to, nemáš jinou možnost, mami…“
   Gabriela odvrátila zrak a zadívala se do stropu. Naděje se odmlčela a viděla, že Gabrielu nepřesvědčí.
   „Mami… Svět ti bude ležet u nohou.“ Gabriela nereagovala.
   „Přidej se ke mně a k otci a ty i Xena můžete být ušetřeny…“ Naléhala Naděje, ale Gabriela, jako by ji ani neslyšela. Zavřela oči a zahleděla se do sebe. Bylo jí smutno, tak moc smutno.

   Xena zjišťovala, že se jí situace začíná vymykat z rukou.
   „Vy jste mě podvedli, Xeno.“ začala vyčítavě Callisto a pomalu vytasila meč.
   „Nevím o čem mluvíš.“ zamítla Xena a znova odrazila další z neustávajících výpadů.
   „Víš co Xeno? Nevěřím ti!“ Callisto se napřáhla a vrhla po Xeně šakramem. Xena neváhala, hbitě sáhla k pasu a poslala svůj vstříc Callistinému. Řídký vzduch proťala dvě rotující ostří, střetnuvší se v polovinách svých drah. Objevilo se několik jisker a opět se odrazil každý jinam. Několikrát změnily směr o členité stěny a vrátily se zpět.
   „Jsi vážně dobrá Xeno." uznala Callisto. „Řekni, co jsi tomu kouzelníkovi nabídla, aby mě takhle zradil?“
   „Nic. Asi jsem se mu líbila víc než ty. Nediv se…“
   Zaútočil další z vojáků. To v Xeně rozptýlilo poslední zbytky trpělivosti. Jak nejsilněji mohla ho udeřila holí do tváře a zatímco padal k zemi, sebrala mu jeho meč, odhodila hůl a rozeběhla se proti Callisto.
   Callisto se rozkročila a znovu vrhla šakramem proti Xeně. Xena se odrazila, vyskočila klenutým obloukem tak vysoko, jak jen to bylo možné, opět sáhla po svém šakramu a z výšky jej vrhla proti Callistinému. Šakramy se opět střetly a odrazily se opačnými směry. Zatímco Xena dopadala na zem Callisto se rozeběhla a zaútočila. Xena na poslední chvíli odrazila první Callistinu ránu, svinula se a dvojitým kotoulem se dostala do bezpečné vzdálenosti za Callistinými zády. Postavila se, otočila a do volné ruky chytila svůj navrátivší se šakram. Proti ní se vrhal další pár vojáků. Rozpřáhla se a jedinou ranou jim oběma nelítostně setnula hlavy. Jejich těla klesla k zemi a Xena získala opět trochu času.
   Zatímco Xena neustále bojovala, měla Callisto dost času si mezi svými útoky vydechnout a promyslet další tah. Byla si vědoma své výhody a využívala jí. Callisto teď stála nedaleko od kněze, zády k oltářům a Xena tak měla přehled co se děje, viděla na Callisto i Gabrielu s Nadějí zároveň.

   Gabriela stále ležela spoutána na oltáři a ve výšce nad jejím tělem se pomalu začínalo shromažďovat světlo soustředěné do jakéhosi smotku ve tvaru koule. Cítila, jak z ní vyprchává její síla. V duchu hledala něco, co by jí poskytlo ochranu, nebo alespoň jí dalo sílu věřit, že to dobře skončí. Měla strach, veliký strach. Na mysli jí vytanula vzpomínka na Davida a na jeho jediného boha. Sice mu příliš nerozuměla, ale bylo to to jediné, co jí poskytovalo alespoň nějakou útěchu. Vzpomínala na všechno co jí David o Něm vyprávěl a snažila se tomu věřit. „Kéž by to byla pravda.“ opakovala si v duchu, ale měla pochybnosti.
   Xena, když viděla zhutňující se záři nad Gabrielou, poznala, že se něco děje a zvažovala možnosti. Znovu vrhla svým šakramem tak silně jak jen mohla, nikoliv však na Callisto, ale na kněze.
   Callisto rozpoznala jeho dráhu a rozpomněla se na dohodu, kterou s Nadějí uzavřela – zabránit Xeně v přerušení obřadu, za což jí měla Naděje umožnit vrátit se zpět na zem. Neváhala a poslala svůj šakram, aby Xenin opět vychýlil z dráhy. Zatímco letěly proti sobě, rozeběhla se Xena, přeskočila vojáky, kteří se hnali proti ní, rozpřáhla se a ve snaze co nejrychleji zachránit Gabrielu vrhla svůj meč, jako kopí, namířen přímo na Callistinu hruď.
   Šakramy se jen zlehka dotkly plochami, změnily dráhu, ale dál pokračovaly svými směry. Xeny šakram zezadu minul kněze a brzy na to narazil do čelní stěny jeskyně. Odlomil kus skály, padající do nedozírné hlubiny propasti, blízko za oběma oltáři. Pak se odrazil, směrem přímo na kněze. Kněz pozdvihl zrak od knihy a vzápětí se sklácel k zemi, s šakramem hluboko zaraženým v hrudi. Bylo však již pozdě…
   Callisto uviděla Xenou vržený meč a rychle ho odrazila stranou. Meč se zvonivou ozvěnou padl na zem a zůstal ležet. Xena dopadla na nohy, náhle zcela beze zbraně. Byla to chyba. Callistin šakram se vrátil zpět odkud vylétl. Callisto se opět vítězně zasmála a připnula šakram k opasku. Xeně ubývalo sil.
   Na Xenu se vrhla další skupinka vojáků. Několik prvních z nich Xena ještě odrazila, ale pak nevydržela a aniž by sama věděla jak, ocitla se na zemi. Nad ní stál poslední z vojáků a snažil se jí probodnout. Několikrát hbitě uhnula, když v tom krátce zahlédla odlesk Callistina šakramu, zaklesnuvšího se do vojákova brnění. Voják padl na zem a nehýbal se.
   „To potěšení jsem mu nemohla přenechat.“ Vysvětlila Callisto vítězně a přistoupila ke Xeně. „Měj se Xeno…“ řekla s úsměvem na rozloučenou a rozpřáhla se, připravena zasadit poslední ránu. Dříve než se stačila vysílená Xena pohnout, mířil Callistin meč přímo na ní. Xena zavřela oči, v očekávání smrtící rány, když v tom cosi zkřížilo padající čepeli cestu. Xena otevřela oči a v údivu vzhlédla.
   „Počkej ještě!“ ozval se mužský hlas. Callisto, téměř nepříčetná vzteky, že Xena opět vyvázla se ohlédla.
   „Perdiku…!“ vyrazila ze sebe Xena.
   „Pomoz Gabriele.“ řekl stroze Perdicas a svým mečem odvrátil Callistinu zbraň stranou. Xena vyskočila ze země a spěchala ke Gabriele.
   Callisto si prohlédla Perdika od shora až dolů a pohodila hlavou, aby si procvičila krční svaly.
   „Tebe bych tu opravdu nečekala. Přišels’ mi snad něco oplatit?“
   Perdicas zakroutil hlavou. „Né. Nech je být a nic se ti nestane.“
   „Ohó!“ začala se Callisto smát. „Ty vyhrožuješ mě?“
   „Nemůžeš mě zabít. Já tebe ano. Odejdi.“
   Callisto se zazubila a připravila se k souboji: „Nikdy.“

   Xena přistoupila k oltáři, na němž ležela Gabriela. Nehýbala se. Nad ní se vznášel hustý chomáč světla a stále pomalu narůstal tak, jak s Gabriely unikala její síla. Xena se pokoušela Gabrielu probrat, ale ta sotva mohla pohnout hlavou a pootevřít oči.
   „Xeno…“ zašeptala.
   „Gabrielo, co se děje?“ zeptala se Xena naléhavě a snažila se co nejrychleji uvolnit její pouta.
   „Já nevím. Jsem zesláblá.“
   „Vydrž, už to skoro bude.“
   „Xeno… Naděje se pokouší dostat se zpátky. Zabraň jí v tom.“ radí sotva slyšitelně Xeně.
   „Jak?“
   „Já… Setni jí. Nezemře, ale nebude se moci vrátit zpět.“
   „Na to není čas.“
   „Udělej to…“ naléhala.
   „Nenechám tě tady.“ Uvolnila jí ruce a pospíchala k nohám.
   „Xeno, prosím…“
   „Ne! Už to skoro bude.“
   Záře náhle zesílila. Její jas byl téměř oslepující. Xena si zakryla oči. Oba oltáře se spojily jakýmsi světelným mostem, po kterém plynula Gabrielina síla do Naděje. Gabriela z posledních sil naléhala: „Rychle Xeno, udělej to…“

Perdicova čepel obratně křížila Callistiny rány a nenechávala jim sebemenší skulinku, kudy by mohly proniknout. Callisto na sobě dobře cítila známky vyčerpání z předchozích bitev a soustředění jí stálo mnohem větší úsilí než předtím, ale její hněv jí činil stále dost silnou čelit Perdicovi.
„Nemůžeš vyhrát. Nech toho a odejdi.“ opakoval Perdicas Callisto, ale ta jako by ho neposlouchala. Poznal, že Callisto neustoupí. Sebral všechny své síly a nechal ji ať se brání. Síla jeho úderů znova a znova bičovala její svaly a nedopřála jim okamžik uvolnění. Callisto pomalu ochabovala a její meč se stával malátnějším. Po krůčcích pomalu ustupovala Perdicovým ranám a zaútočit jí stálo moc sil.

Xena konečně uvolnila všechna pouta a vzala Gabrielu do náručí. Pevně ji k sobě přitiskla, klesla s ní na zem a opatrně ji položila. Světelný most se přerušil, ale nad Nadějí se zavčas nashromáždilo dost síly na to, aby uspěla. Oslepující masa světla se rozlévala do celého jejího těla a pomalu jej prosycovala. Stávalo se jemnějším a jemnějším, až nebylo ničím jiným, než průzračným stínem. Náhle se veškeré světlo nashromážděné kolem ní vzedmulo a vyrazilo jako gejzír vzhůru.
Xena sledovala co se děje, ale příliš jí na tom nezáleželo. Měla teď jedinou starost - zachránit Gabrielu. Světelný sloupec tryskal vzhůru a do stropu vypaloval široký kruhový otisk. Nadějino tělo se začalo ztrácet, jako by bylo vtahováno tou světelnou výhní a jen co dočista zmizelo, světlo začalo slábnout.

   Perdicas neušetřil Callisto jedinému úderu. Vší silou tloukl do jejího meče a tlačil ji vzad. Callisto na pokraji svých sil balancovala nad propastí a stále se bránila. Kolena se jí podlamovala a ruce byly jak z olova. Meč se zdál náhle příliš těžký. Perdicas přestal. Jediný krok a Callisto by spadla dolů. Callisto se zadívala Perdicovi do očí, odhodlaná pro vítězství udělat cokoliv. Vší zbývající silou se napřáhla, připravena tít, ale jen co se její ostří rozletělo proti Perdicovi, odrazil ho jak nejsilněji mohl. Zpětný ráz Callistina meče odhodil její paži v zad a ona se převážila. Krátce zavrávorala a ohlédnouc se za sebe, spadla dolů.
   Perdicas vydechl a rychle přiběhl ke Gabriele. Xena seděla skloněná nad ní a oči se jí třpytily slzami. Poklekl a vzal Gabrielu za ruku. Podíval se na Xenu a řekl: „Bude v pořádku.“ Xena se mu dívala do očí. „Jaktože jsi tu?“
   „Gabriela se nikdy nesmířila s mou smrtí a tak jsem nemohl odejít. Musel jsem čekat až bude příležitost, aby se to konečně mohlo uzavřít.“
   „Co? Jaká příležitost?“ nechápala Xena. „Ta postava bez tváře jsi byl ty?“ zeptala se nevěřícně.
   „Né. Ten koho asi máš na mysli není člověk. Tady se mu říká Posel osudu. Jde svou cestou a jeho řešení jsou vždy ta nejsprávnější.“ vysvětloval Perdicas. „…i když to tak nemusí vždy vypadat.“ dodal, ale nezdálo se, že by na tom teď záleželo. „Běž Xeno, přenech mě jí. Bude v pořádku.“
   „Jak…?“
   „Ten kdo ji sem poslal, jí zase otevře cestu zpět. Věř mi.“ Xena byla trochu zdrženlivá, ale nakonec kývla a přenechala Gabrielu Perdicovi. Odtáhla se a postavila.
   „A já? Jak se dostanu zpátky?“
   „Hádes o tobě ví. Vezme tě zpět…“
   Jen co Perdicas domluvil, ozvalo se jim za zády: „To je pravda.“ Xena s Perdikem se ohlédli. Několik kroků od nich se objevil sám Hádes. „Promiň Xeno, že to trvalo tak dlouho. Tady už není co napravovat. Podsvětí přenechte mrtvým.“
   Perdicas vzal Gabrielu do náručí a pomalu vstal. S Xenou po boku, došel až k Hádovi. „Připraveni?“, zeptal se Hádes a když Xena kývla, pokynul rukou a všichni zmizeli, stejně rychle, jak pomine švihnutí bičem. Jen trocha zlatě se třpytící perletě se z jejich siluet snesla k zemi, ale i ta se vzápětí rozplynula.
   V jeskyni bylo náhle prázdno a, krom hučení plamenů, úplné ticho. Na zemi leželo několik nehybných těl a po Naději zbyl jediný slábnoucí paprsek světla, vystupující z oltáře, mizící ve stropě nad ním.

Xena nad sebou ucítila důvěrně známé zafunění a čísi jazyk, jak jí starostlivě lechtá po tváři. Otevřela oči. „Argo!“ přivítala se šťastně se svou věrnou družkou a rozhlédla se kolem sebe. Vedle ní stál v zemi zapíchnutý její meč a na něm pověšený šakram. Xena se usmála a byla ráda, že kouzelník dodržel své slovo. Vstala a podívala se, kde je. Nedaleko od ní vedla široká silnice, v dálce ústící v městskou bránu. Xena poznala, že je u cíle. Vytáhla meč, vzala šakram, poplácala Argo po šíji a vzala ji za uzdu. „Princ Leudipos už nás čeká. Jdeme pozdě Argo.“ řekla Xena a vyrazily k městu.

   Když Gabriela opět pootevřela oči, neviděla kolem sebe nejdřív nic jen tmu. „Perdiku…“ zašeptala, když uviděla jeho tvář a ucítila jeho náručí. „Kde jsem?“
   Perdicas se zahleděl do jejích nádherně zelených očí. „Na cestě domů.“
   „Co se stalo?“
   „To není důležité. Důležité je, že žiješ.“
   „Já žiju?“ zeptala se pochybovačně Gabriela. Perdicas kývl na souhlas.
   „Jakto, že jsem tedy s tebou?“ Perdicas se jen pousmál, ale neodpověděl.
   Tma kolem nich se začala proměňovat v příjemné namodralé světlo. „Co se děje?“ zeptala se Gabriela tiše a pomalu se kolem sebe rozhlédla.
   „Je tu někdo, kdo ti pomůže.“ odpověděl Perdicas.
   Ze tmy se poznenáhlu začala vynořovat lidská silueta. Skromné světlo brzy odhalilo jeho tvář i šat. Byl celý v bílém, měl dlouhé uhlazené černé vlasy. Vyzařoval z něj klid a bezpečí. Jeho pohled byl vlídný a plný soucitu.
   Perdicas přistoupil až k němu a opatrně mu položil Gabrielu k nohám. Pak poodstoupil a sledoval, co se bude dít. Gabriela ucítila zem pod sebou. Oči držela otevřené jen ztěží. Viděla, jak se nad ní ten v bílém sklání. Podepřel ji a pomalu zvedal tak, že její nohy stále spočívaly na zemi. Když se opět napřímil, držel ji pouze jednou rukou, zato však pevně. Druhou pustil volně k pasu. V té ruce se mu znenadání objevil meč. Díval se Gabriele do očí a ona jemu. Pozdvihl jej a v samém středu hrudníku, na úrovni srdce jím Gabrielu probodl. Gabriela se vzepjala a záda prohnula do hlubokého oblouku. Ale v ten okamžik poznala, že to není bolest co cítí, nýbrž něco neuvěřitelně nádherného a blaženého, co se začalo rozlévat celým jejím tělem a naplňovat ji tím nejhlubším pocitem soucitu a odpuštění, jaký kdy poznala. Cítila, jak jí rychle přibývá sil, jako by se do ní život vracel zpět a koloval ve všech jejích žilách. Z místa rány se začala šířit překrásná, světlá rudě zlatá záře a mísit se s okolním přítmím. Meč se v tom světle začal rozpouštět až úplně zmizel. Brzy měla dost sil na to, aby se sama postavila. Viděla své tělo, cítila ho, ale už se necítila být s ním totožná. Jako by byla ztělesněním všeho soucitu a porozumění, lásky a odpuštění a sama byla zároveň tak prostinká, jako to nejmenší zrnko prachu a vlastně ještě prostší. A v jejích očích se všechno toto odráželo a ten v bílém to viděl a Gabriela, přestože se Gabrielou vlastně už ani být necítila, věděla, že jí rozumí. Takové to bylo probuzení.
   Otočila se a podívala na Perdika, který tam celou dobu stál a tiše pozoroval, co se děje. Nebylo třeba jediného slova ani jediného pohybu, aby bylo vše sděleno. Její pohled zářil jasně, jak ještě nikdy a světlo z ní vymítilo i ty nejposlednější náznaky lpění. Perdicas cítil, že je volný a Gabriela, že je smířena, nejen s jeho smrtí, ale vlastně úplně se vším. Vše bylo odpouštěno a obsah vyprázdněn, že nezbylo vůbec nic. Perdicas se usmíval a mlčky se vytrácel, šťastný a uvolněný.
   Gabriela se obrátila zpět a naposledy se zadívala do očí toho, jenž jí daroval nový život. Náhle se začal vytrácet i on a nakonec i Gabriela samotná. Světlo zmizelo až nebylo vůbec nic. …a to bylo krásné. Stoupala stále výš a výš, až náhle ve vší té prázdnotě ucítila, jako by ji někdo chytil za ruce a prudce vytáhl ven.